Život poté

11. Noční běs

Marinette

Šla jsem do školy. Srdce mi bušilo strachem, nevěděla jsem, co mi budou zase dělat nebo kvůli čemu se mi budou posmívat. Nejraději bych zůstala doma ve svém pokoji, zachumlaná v posteli pod peřinou, bez jakéhokoliv náznaku, že jsem vzhůru. Bohužel to nešlo, protože rodiče měli spoustu práce a já bych byla doma sama.
S povzdechem jsem tedy šla do školy, na sobě své klasické oblečení. Nemělo cenu se oblékat nějak perfektně, když vás ve škole šikanovali. Kdysi jsem to totiž zkusila, vzít si něco úplně nového, to co bylo v módě, ale akorát to pro ně byl jen důvod. Od té doby jsem se prostě přestala snažit.
Na škole jsem neměla jedinou kamarádku, jediného přítele. Nikoho, kdo by mi pomáhal všechno zvládnout. Kdysi to tak bylo. Kdysi tu byl se mnou někdo byl, ale pak odešel z mého života. Milovala jsem ho, jenže on to nevěděl, a proto mě jeho odchod tolik zničil. Slíbila jsem si, že se už nikdy do nikoho tak bezhlavě nezamiluju.
Když jsem vešla do školy, neubránila jsem se zvědavým a nenávistným pohledům. Skoro každý se na mě otáčel, naráželi do mě nebo mi sprostě nadávali. Ovšem jen ve chvíli, kdy nebyli na blízku učitelé. Před nimi by si to nikdy nedovolili, každý z nich měl respekt.

„Ale copak, Marinette? Bojíš se nás?"
„Neměj strach, princezničko. My ti neublížíme, pokud budeš hodná holčička a zůstaneš tam, kde seš," řekl další z kluků a já měla v tu chvíli srdce až v krku. Tohle bylo horší než jakákoliv noční můra.
Po těchto slovech ke mně přišli tři kluci z naší třídy a ostatní této situaci jen přihlíželi. Učitel tam nebyl, protože měli důležité jednání ve sborovně.
Zatlačili mě ke zdi, nikdo neměl odvahu se jim postavit.
„C-co jsem vám udělala? Proč zrovna já?" zeptala jsem se jich se strachem v očích. Přišlo mi nemožné nedat ho na sobě znát, i když jsem se snažila. Můj hlas mě bohužel zradil.
Na mou otázku neodpověděli, jenom se škodolibě usmáli a přiblížili se ke mně. Najednou jeden z nich vytáhl stříbrný nůž, namířil ho na mě a...

„Néééééé!!!" vykřikla jsem hlasitě a rychle vystřelila do sedu. Snažila jsem se přitom zklidnit svůj zběsilý dech. Jako vždy se mi to ale nevedlo.
„Kočko, co ti je?! Jsi v pořádku?!" ozvala se vyděšená Alya, u které jsem přes víkend mohla spát. Týdenní domácí vězení mi už skončilo, takže mi to rodiče povolili. Byli rádi, že jsem si konečně po tom všem našla nějakou kamarádku. Jak oni, tak i já jsme pochopili, že Alya je prostě skvělá a potvrdilo se mi to taky teď, když si rychle sedla ke mně na postel. Ještě předtím rozsvítila lampičku, kterou měla na svém nočním stolku.
„Marinette, co se děje?" podívala se na mě starostlivě.
„Měla jsem zlý sen, Alyo," povzdechla jsem si a začala si hrát s peřinou. Alya mě objala kolem ramen.
„A můžu vědět, co to bylo za sen? Ječela jsi totiž, jako kdyby tě tam někdo chtěl zabít," řekla. No, nebyla daleko od pravdy a když jsem se na ni podívala, okamžitě se vyděsila.
„Promiň, Mari, já to tak nemyslela..."
„To je v pohodě, jenom je toho na mě moc," vydechla jsem a přitom přemýšlela nad  tím, jak jí mám o té šikaně říct.
„Tak jo, něco tě trápí, ven s tím," řekla Alya a já se nadechla. Bylo na čase jí vše říct. 
„Víš, pravý důvod, proč jsme se přestěhovali nebyla jenom smrt babičky, ale v mojí minulé škole mě šikanovali. Kvůli tomu rodiče navrhli stěhování, protože kdybych jim to neřekla, nevěděli by to."
„Proboha...to jsem netušila. Je mi to líto, kočko. Teď už to chápu, měla jsi noční můru kvůli tomu, že jo?" zeptala se správně Alya.
Přikývla jsem. „Jo. Vrátila se mi jedna vzpomínka, kdy na mě jeden spolužák vytáhl nůž. Tehdy se pak naštěstí objevil učitel, ale v tom snu se to nestalo, kdybych se neprobudila, bylo by po mně. Neměla jsem tam žádné přátelé, takže jsem na to byla sama. Teda, ne vždycky. Kdysi s námi do třídy chodil jeden kluk, Luka. Jednou se mě zastal, když mi nadávali a od té doby jsme se spolu začali bavit. Vždycky mi pomohl, když si ze mě dělali srandu. Lukovi bylo jedno, co si o mně myslí ostatní, měl mě rád a já měla ráda jeho. Nejen to, po nějaké době jsem se do něj zamilovala. Když jsem mu to chtěla říct, něco se stalo. V ten den mi řekl, že se musí stěhovat, ale slíbil, že si budem volat. Nestihla jsem mu už říct co k němu cítím a po nějaké době jsme na sebe bohužel ztratili kontakt. No a tehdy jsem si řekla, že se už nikdy nezamiluju. Po jeho odjezdu se všichni dozvěděli, že jsem ho milovala a jejich šikana se ještě zhoršila," dokončila jsem tenhle vyčerpávající monolog. Poslední dobou jsem na Luku myslela častěji, než dřív a mohl za to jen jeden člověk, který se mu hodně podobal svým chováním.
„Tak to jsem vážně nevěděla. Moc mě to mrzí, Mari. Teď už všechno chápu. To proč jsi mi ze začátku nechtěla věřit. Musel to být pro tebe hrozný šok ta nová škola, ale zároveň jsi musela být ráda, co?" usmála se Alya.
„Jo, úplně jsi to vystihla. Ale už se o tom nechci bavit, jsem unavená a navíc zítra jdeme do zoo," podívala jsem se na svou kamarádku.
„Jasně, chápu tě. Tak dobrou, kočko a neboj, jsem hned vedle tebe. Kdyby něco, ozvi se," mrkla na mě a šla si zase lehnout.
„Děkuju, Alyo. Za všechno."
„Nemáš zač, Mari," řekla a pak zhlasla lampičku. 

Já jsem chvíli seděla na posteli a přemýšlela. S Lukou jsem se neviděla už několik let, přesto se mi na něj poslední dobou často vracely vzpomínky. Přála jsem si ho znovu potkat a zeptat se ho, proč mi najednou přestal volat a jeho číslo neexistovalo.
Bylo mi však jasné, že se mi tohle přání tak lehce nesplní. Zvlášt, když jsem neměla ani ponětí, kde Luka právě teď je.

***

Ahojky, máme tady další kapitolku.
Tahle byla dlouhá tak akorát, přesně 1000 slov, pokud by vás to zajímalo 😇 jako vždy doufám, že se vám líbila a můžete dát nějaký ten koment a hvězdička taky neuškodí  😘😍

Už budu muset jít, babča říkala, abych pověsila prádlo...to bude zase plnej koš, ach jo 😅 no nic, mějte se tu hezky a u další kapitolky se uvidíme zase ve čtvrtek 😍😘

Vaše Less216 💞