Život poté

27. Šla bys se mnou na ples?

Marinette

Stála jsem před školou a jako vždy čekala na ostatní. Alya mi něco říkala ohledně školních novin, ale já ji vůbec nevnímala. Moje myšlenky se točily kolem Adriena, se kterým jsme se spolu zase začali bavit. Taky jsem se usmívala při vzpomínce na tu pusu na tvář, kterou mi dal než odešel.
Když se mi ale vybavil ten týden bez něj, bylo mi strašně. Tenhle kluk se nebezpečně rychle stal součástí mého života a stejně tak si našel i cestu k mému srdci. Měla jsem ho ráda, ale pořád to byl pro mě jen kamarád.
„Ahoj dámy," pozdravil nás najednou Nino, který se objevil před školou a mířil si to k nám.
„Ahoj," usmála jsem se na něj a pak si všimla Alyina pohledu.
„Nino, můžeš s ní něco udělat? Říkám jí o tom mým článku, jak jsem ho včera psala, ale ona mě vůbec neposlouchá!" postěžovala si a já překvapeně zamrkala.
„Já tě poslouchám," snažila jsem se znít normálně a Alya si založila ruce na prsou. Nino nás jen s úsměvem pozoroval, zřejmě mu to bylo jedno.
„Fakt? A o čem teda byl, hm?" nadzvedla obočí a já se zarazila. Nečekala jsem, že se mě na to zeptá.
„Ehm...no...o kočkách?" plácla jsem to první, co mě napadlo, ale Alya zakoulela očima. Sakra.
„Seš vedle jak ta jedle, tohle nemá cenu, Marinette," mávla rukou a já se kousla do rtu.
„Počkej, já si vzpomenu..." řekla jsem a snažila se zapojit mozek. Bohužel marně.
„Víš co? Nech to plavat," zakroutila pobaveně hlavou Alya a pak se podívala na Nina. Ten na nic nečekal, dal jí ruku kolem pasu a přitáhl si ji k sobě, aby se mohli políbit.
Zůstala jsem na ně zírat. „C-co? Kdy se tohle stalo?" zeptala jsem se po chvíli, když v tom jsem zaslechla nějaký hlas.
„Ahoj li-" zarazil se Adrien, který se díval na ty dva. Naše pohledy se najednou střetly, oni se pořád líbali. „Hele, co se tady děje?" zeptal se mě a já pokrčila rameny.
„Vím toho asi tolik jako ty."
„Říkala jsem ti to už hodněkrát, ty mě vůbec neposloucháš, kočko," podívala se na mě vyčítavě Alya, kterou Nino objímal kolem pasu. Stáli blízko sebe.
„Tohle bych si snad pamatovala," zakoulela jsem očima a založila si ruce v bok.
„No dobře, možná jsem na to zapomněla, ale tady Nino a já jsme se dali dohromady už minulý týden," přiznala se a s Adrienem jsme vykulili oči.
„Cože?" zeptali jsme se nastejno.
„Proč jsi mi nic neřekl, brácho?" Adrienův vyčítavý pohled stál opravdu za to. 
„Jak jste spolu s Marinette nemluvili, tak jsme nechtěli, aby vás to nějak vykolejilo, to je všechno. Jinak bys to věděl jako první," podíval se Nino na Adriena.
„Ale víš, že za všechno mohla Chloé, že jo?" ozvala jsem se zase já a Nino přikývl.
„Vím, Alya se zmínila a řekla mi i tom, co ti dělali na minulý škole. Je mi to fakt líto Marinette, tohle by mě vážně vůbec nenapadlo. Jsi silná holka, že jsi to takhle zvládla," usmál se na mě povzbudivě a já otevřela pusu dokořán.
„Alyo? Já jsem myslela, že je to jenom mezi námi..." vydechla jsem překvapeně.
„Tak promiň, Mari, ale podle mě bylo dobrý, aby o tom Nino věděl. A neboj, on to nikomu neřekne, viď?" podívala se na svého kluka a ten přikývl.
„Jasně, u mě je to tajemství, nemusíš mít strach."
Povzdechla jsem si a Adrien mi položil ruku na rameno.
„No tak, princezno. Je to jenom Nino a navíc Chloé už o tom ví dávno," usmál se na mě mile a já se mu podívala do očí.
„Jenže to je přesně ta věc, který jsem se vždycky bála. Za chvíli se o tom dozví celá škola a můžou mě zase začít šikanovat," vyděsila jsi se.
„Nikdo si na tebe nic nezačne, Mari, slibuju. Nejdřív totiž budou muset projít přese mě," řekl a moje tváře se začaly barvit do ruda. Chvíli jsme se na sebe dívali a já si uvědomila, že takhle se chovám jedině, když jsem s ním.
„Ehm..." ozvala se najednou Alya a já sebou trhla. S Adrienem jsme se na ně podívali. „Jestli chcete soukromí, stačí říct. Jdeme, Nino," usmála se a odtáhla svého kluka ke škole.
„Alyo!" křikla jsem na ni a doufala, že mě tady nenechá v téhle trapné situaci. Bohužel ona šla dál a ani se na mě neotočila.
„Mari?" oslovil mě Adrien, když si všiml, co dělám.
„Jo?" Podívala jsem se na něj s nevinným úsměvem.
„Víš, včera se vrátil můj otec a choval se ke mně mile, fakt nevím, co to do něj vjelo, ale jak se tady ti dva objímali, úplně jsem jim to zapomněl říct. Každopádně mi dovolil jít na tu školu a nemusel jsem ho ani přesvědčovat, prostě se neuvěřitelně změnil."
Zarazila jsem se. „Páni...to je skvělý, gratuluju, Adriene!" usmála jsem se a vrhla se mu kolem krku.
„Děkuju," řekl a odtáhli jsme se od sebe.
,,Ale co tak najednou?" Zeptala jsem se, protože tohle bylo něco, co bych od někoho jako je Gabriel Agreste nečekala. Adržen pokrčil rameny.
,,Prý si uvědomil, jak se ke mně choval a že mi tak zkazil dětství. Řekl, že budoucnost mi už zničit nechce a vlastně, že si můžu dělat co chci."
,,Tak to je paráda, ne? Po tom jsi vždycky toužil," připomněla jsem mu a on přikývl, pak se nadechl jako kdyby měl vyslovit něco, čeho se bál. Dostala jsem trochu strach.
„Ještě bych se tě chtěl zeptat na jednu věc, Marinette, ale pochopím, když řekneš ne," jakmile takhle začal, moje obavy se najednou zvětšily. Hlasitě jsem polkla, on však pokračoval dál.
,,V sobotu se koná v hotelu Grand Paris charitativní ples jako každý rok. No a otec mi dovolil si tam někoho vzít, konkrétně tebe, protože ses mu podle fotek zdála jako milá holka a chtěl by tě poznat," usmál se, když uviděl můj šokovaný výraz. „Asi už ti došlo, co chci říct, ale tak pro pořádek...šla bys se mnou na ples?" zeptal se mě a já tam zaskočeně stála. Nějakou dobu jsem mlčela. Tohle bylo poprvé, co mě nějaký kluk pozval na takovou událost a navíc sám od sebe. Už jsem se chystala říct, že půjdu, pak mi ale něco došlo. Vždyť já neumím tancovat!!
„Já...šla bych moc ráda, Adriene, a-ale vůbec neumím tancovat, ani na to nemám šaty nebo boty. Vždyť je to za chvíli!" panikařila jsem a vyděšená se chytila rukama za hlavu.
Adrien se jenom zasmál. „Mari, ty jsi číslo. S tancem ti můžu klidně trochu pomoct no a myslím, že šaty zvládneš sama nebo ti pomůže Alya," pokrčil bezstarostně rameny.
Já si rezignovaně povzdechla. „Máš pravdu, tak dobře. Ráda s tebou půjdu na ten ples, Adriene," usmála jsem se.
„Bezva, děkuju Marinette a už bychom měli jít, zvoní za- sakra, máme minutu!!" Vyděsil se, jakmile se podíval na mobil.
„Co?!" zeptala jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Opravdu, před školou nebyl skoro nikdo, jen asi pár opozdilců, kteří pospíchali ke dveřím.
Adrien na nic nečekal, chytil mě za zápěstí a společně jsme se rozeběhli ke škole.

***

Takže ahoj ❤
Další kapitolka je tady a já jako vždy doufám, že se vám líbila. Nějak ani nevím, co bych dneska řekla 😅 Snad si teda užíváte víkend, protože já moc ne kvůli rýmě...naštěstí to ještě není tak hrozné ❤

No nic, další kapitolka bude v úterý pravděpodobně někdy v odpoledních hodinách, až se dostanu domů ze školy 😊❤
Jdu si pustit seriál, tak se zatím mějte, lidi 😘

Less216 🐞