Život poté

Epilog

Marinette

Já a Luka jsme zůstali sami. Byla jsem nervózní a vůbec nevěděla, co se v následujích minutách dozvím. Dokonce jsem i přemýšlela, že se otočím a půjdu zpátky za Adrienem. Když jsem se ale podívala za sebe, on už tam však nestál. Došlo mi, že neexistuje cesta zpátky. Teď nebo nikdy.
„Půjdeme se projít?" zeptal se najednou Luka a já pokrčila rameny, on potom šel dál od hotelu. Následovala jsem ho.
„Takže...povídej," pobídla jsem ho po pár vteřinách ticha a on si povzdechl.
„Vlastně ani nevím, jak začít. Nikdy jsem ti asi svůj příběh nepověděl, co?" podíval se na mě a já se zamyslela.
„Kdysi jsi mi říkal, že jste se přestěhovali z Paříže kvůli dědovi, který bydelel tam ve vesnici. Vím jen, že za nějakou dobu zemřel a vy jste tam pak chvíli zůstali," řekla jsem a on přikývl.
„Jo. Už tehdy jsem znal Chloé, víš? Kamarádili jsme se od dětství. To ještě nebyla ta namyšlená holka, změnila se během té doby, co jsem byl pryč. Tam jsem poznal tebe no a...jednu chvíli jsem si i myslel, že by mezi námi mohlo něco být. Něco jsem k tobě cítil, ale když jsem ti to chtěl říct, přišel další šok. Rodiče mi řekli, že se kvůli práci musíme stěhovat zpátky do Paříže. Ranilo mě to, nechtěl jsem tě opustit. Jenže jsem si myslel, že když se s tebou jen rozloučím a nic ti neřeknu, bude to snazší. Proto jsem ti po chvíli přestal volat a změnil si číslo. Vztah na dálku by stejně neměl smysl, to jsem si myslel a radila mi to i Chloé."
Zírala jsem na Luku jako na zjevení. „T-takže ty jsi mě miloval?"
„Vlastně jo," přiznal se.
„A proč jsi teda řekl Chloé, že jsi mě viděl s Adrienem a i o té šikaně?" vážně jsem to nechápala.
Těžce vydechl a posadil se na lavičku u jedné zdi, kterou jsme právě potkali. Udělala jsem to samé a byla stále mimo z toho, co jsem se právě dozvěděla. Tak nějak mi ale instinkt radil, že to ještě není všechno.
„Myslel jsem si, že je Chloé stejná, jenže pravdu jsem zjistil až před několika dny. Vážně toho lituju a kdybych to mohl změnit, neváhal bych."
Nevěděla jsem, co si o tom myslet.
„Ze začátku bylo těžké na tebe jen tak zapomenout, Mari. Jsi prostě holka, která se člověku vryje do paměti. Měl jsem pocit, že se z toho zblázním, pak jsem poznal Lilu. Chovala se ke mně mile a po nějaké době jsme spolu začali chodit. Mám ji rád, ale občas na tebe stejně myslím. Samozřejmě jako na kamarádku," dodal rychle a smutně se usmál. Mně ho bylo najednou líto.
„Víš, co je zvláštní?" podívala jsem se na něj a snažila se dát tu větu, kterou chci říct, dohromady. Luka zavrtěl hlavou.
„Kdysi jsem tě taky milovala a taky jsem ti to chtěla říct v ten den, kdy ses odstěhoval, jenže jsem neměla příležitost," uchechtla jsem se a on překvapeně zamrkal.
„P-počkej, t-takže ty...ty mě pořád máš ráda? Proto ještě nejsi s Adrienem?" zeptal se najednou Luka a já se zarazila. Mohlo to tak být?
„Možná ze začátku, ale teď, když máš přítelkyni vím, že by náš vztah stejně neměl budoucnost. Jedině jako kamarádi, jinak ne. A Adrien, ten mě má rád, ale já nechci pokazit naše přátelství. Moc pro mě znamená." Povzdechla jsem si.
„To je mi jasný, ale všiml jsem si, jak se na tebe dívá. On tě miluje, Marinette," řekl Luka a já vykulila oči. Tohle byl šok jak něco.
„C-cože?" zeptala jsem se vyjeveně.
„Neříkej, že jsi nikdy nic neviděla, ani náznak. Trávíte spolu tolik času..." Luka se mi podíval do očí a mně se pomalu začaly vybavovat chvíle, které jsem s Adrienem strávila.
Naše první setkání, to jakou o mě měl starost už tehdy, jak se na mě vždycky koukal. Vybavila jsem si i to odpoledne, kdy mě maloval. Ten jeho pohled, když se na mě podíval a já měla rozpuštěné vlasy...tehdy se do mě musel zamilovat, teď už jsem si to uvědomila. Kvůli mně se ale vždycky držel zpátky.
Potom jsem si vzpomněla na to, jak jsme se museli kvůli Chloé přestat bavit a on se jen tak nevzdal. Sice po týdnu, ale zjistil, že za to může ona a donutil ji říct Lukovo jméno. Došlo mi taky, jak šťastně jsem se cítila, když se potom objevil u mě doma.
Vážila jsem si každé chvíle, které jsme spolu strávili. Teď mi bylo jasné, že mi na něm vlastně záleží víc než jako na kamarádovi. Nechtěla jsem, aby se cítil smutně. Taky jsem však věděla, že zrovna teď nadšením neskáče. Podívala jsem se na Luku, který mě jen s úsměvem pozoroval.
„Chci, abys byla šťastná, Mari a navíc já mám Lilu," pokrčil rameny a já najednou díky němu věděla, co musím udělat.
Obejmula jsem ho a on mi stisk oplatil. „Děkuju, Luko. Otevřel jsi mi oči."
Odtáhla jsem se od něj, pak vstala z lavičky a rozeběhla se. Moje boty měly malé podpatky, přesto se mi v nich neběhalo zrovna nejlépe. Určitě za to mohla skutečnost, že jsem je na sobě měla snad podruhé v životě. Rychle jsem si je sundala a cestou držela v ruce.