Život poté

20. Odpoledne

Když vyslovil svou otázku, trhla jsem sebou a překvapeně se na něj podívala.
„P-promiň, ale...vážně ses mě ptal, jestli mě můžeš namalovat?" chtěla jsem si to ověřit a  on přikývl.
„Jo, ptal. Do ničeho tě nenutím, Mari, jen mi to přišlo jako dobrý nápad," usmál se a já věděla, že mu teď nemůžu ublížit. Ne v tomhle.
„Tak dobře, budu ti stát modelem," přikývla jsem a on se na mě nadšeně podíval, v očích mu jiskřilo.
„Vážně?"
„Jasně. Sice jsem to nikdy nedělala, ale myslím, že to nemusí být nic těžkého. Navíc jsi můj nejlepší kamarád, tohle pro tebe musím udělat," pokrčila jsem rameny.
„Jsi fakt úžasná. Tak jo, půjdeme teď zpátky, nevadí?" zeptal se a já se usmála, přitom jsem zavrtěla hlavou. Společně jsme se dostali dolů, Adrien zase na chodbě stiskl tlačítko a schody se zasunuly, poklop se zavřel. My se vydali do jeho pokoje, kde si na sebe vzal bílý plášť trochu špinavý od barev. Připravil taky všechno potřebné na malování, včetně nějakého plátna, které dal na stojan. V rukách držel štětec a paletu, na stolku byl položený kelímek s vodou a hadřík.

„No páni, vypadáš skvěle," usmála jsem se, čím jsem si vysloužila jeho pohled.
„Ale prosím tě, mám na sobě jenom kus hadru," uchechtl se a já se začala smát.
„Když to takhle řekneš, tak je to pravda. Takže...co mám dělat? Kam se mám postavit?" zeptala jsem se ho, protože jsem byla v tomhle úplně mimo.
„Můžeš si klidně lehnout na gauč," řekl a já se na chvíli zamyslela.
Pak jsem si sundala gumičky, položila je na stůl a vlasy nechala volně rozpuštěné. Když už mě měl namalovat, ať nevypadám jako strašák.
Nadechla jsem se a šla ke gauči, na který jsem si lehla na bok směrem k němu a hlavu si podepřela rukou.
„Takhle?" oslovila jsem ho a čekala na jeho reakci. Klesla mu spodní čelist a vykulil oči. Dobrou minutu byl ticho a jen na mě bez hlasu zíral. Dostala jsem o něj strach.
„Adriene? Jsi v pořádku?"
Najednou to vypadalo, jako kdyby se probral z transu.
„J-jo, jasně, jen...jsi nádherná, Marinette, opravdu," vykoktal a já se začervenala. Nic víc jsem na to neřekla, protože jsem ze sebe nemohla nic dostat.
Adrien se na mě ještě nějakou dobu díval, potom se zasněně usmál a vrhnul se na malování.

Po několika hodinách soustředění na plátno a i na ty nejmenší detaily, jsme byli oba unavení. Já na gauči skoro usínala, příjemný materiál, ze kterého byl vyrobený, mě pomalu uspával. Hlava se mi opírala o polštář, ale kvůli Adrienovi jsem se snažila neoddat se spánku. Nechtěla jsem mu pokazit jeho dílo, to bych opravdu nerada.
„Trochu se narovnej, Mari," napomenul mě jemným hlasem, když se na mě po pár tazích štětcem opět podíval.
Kousla jsem se do rtu a udělala to, co po mně chtěl. Ani jsem si neuvědomila, že ležím jinak než na začátku.
„Promiň," vydechla jsem a asi ještě další půl hodinu se snažila být při vědomí.
Pomáhal mi k tomu pohled na něj. Viděla jsem, jak se vší silou soustředí, ale taky jak si to malování užívá. Bylo vidět, že ho to opravdu baví. Neměla jsem ponětí, jakou dobu na něj zírám, ale během toho jsem si něco uvědomila.
On mě měl rád víc než jako kamarádku a oba jsme to věděli, jenže já si zatím nemohla dovolit začít žádný vztah, třebaže bych i trochu chtěla. Poslední dobou jsem pořád myslela na to, co by se stalo, kdyby se Luka neodstěhoval a já bych mu řekla, co k němu cítím. Byli bychom spolu, nebo by mi zlomil srdce s tím, že mě nemiluje? Tyhle myšlenky mě rozhodně nenechávaly chladnou a možná to na mně bylo i trochu znát, protože se ozval Adrien.
„Děje se něco, princezno? Nevypadáš zrovna nejlíp," poznamenal a přitom se dál věnoval svému obrazu.
„Jen jsem přemýšlela nad tím, co by se stalo, kdybych Lukovi stihla říct, že ho miluju a kdyby se neodstěhoval. Často jsem si nás dva dovedla představit spolu, ale teď nějak nevím. Zkouším to taky, jenže to nejde. Je možný, že bych ho milovat přestala?" podívala jsem se na Adriena s nadějí, že bude znát odpověď na moje problémy. Na chvíli se odmlčel, až mi to začalo připadat jako věčnost. Když promluvil, ulevilo se mi.
„Třeba je to tím, že ses s ním takovou dobu neviděla. Nevíš, jak se změnil a jaký teď je. Možná, že kdyby ses s ním potkala, měla bys jasno, jenže to se nedozvíme, protože nevíme, kde právě je," pokrčil rameny a namočil štětec do barvy.
„Asi máš pravdu. Na jednu stranu bych ho potkat chtěla, protože potřebuju vědět, proč jsme si najednou přestali volat, ale pak si zase myslím, že by to moc bolelo. Přijde mi, že vůbec nevím, co od života chci," vydechla jsem a pozorovala Adriena, jak se soustředí. Nevěděla jsem, jestli na obraz nebo přemýšlí nad tím, co by mi řekl.
„To podle mě v tomhle věku neví nikdo, princezno," usmál se po chvíli.
„Ale ty to víš. Chceš jít na uměleckou školu, odstěhovat se, najít si nějakou přítelkyni...v podstatě máš naplánováný celý život," pokrčila jsem rameny.
„Já jsem možná jeden z mála, ale posledních pár dní taky váhám, nemysli si. Bude těžký přesvědčit otce. Navíc ty se chceš stát návrhářkou, to taky něco znamená."
„Asi máš pravdu a s tím přesvědčováním ti klidně pomůžu," nabídla jsem se a on si povzdechl.
„Tuhle bitvu si musím vybojovat sám. Už takhle jsi mi dost pomohla s tím instagramem. Sice ještě nemáme tu stránku hotovou, ale v nejbližší době na tom chci pracovat. Až se otec vrátí, rád bych mu ukázal, že se lidem moje obrazy líbí a že to není ztráta času. Teda, doufám, že se jim budou líbit," řekl nervózně a já se musela usmát.
„Podle mě určitě," dodala jsem mu potřebnou odvahu a tím si vysloužila jeho úsměv, ani jsem si nevšimla jak moc mě to potěšilo.

„No myslím, že to je hotový," vydechl po chvíli, kdy ještě něco do obrazu domaloval. Já bez přemýšlení vstala z gauče a přeběhla k Adrienovi bosky po studené podlaze. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a i když jsem na to nebyla zvyklá, byl to příjemný pocit.
Jakmile jsem uviděla Adrienův obraz, klesla mi spodní čelist a moje oči málem vypadly z důlků. Dívala jsem se na to mistrovské dílo a přitom nechápavě kroutila hlavou nad tím, jak mohl něco takového namalovat. Připadalo mi to neuvěřitelné.
Na obraze jsem byla s rozpuštěnými vlasy a na sobě měla lehké modré šaty. Ležela jsem někde na louce a moji tvář zdobil úsměv. Na hlavu mi ještě udělal věneček vyrobený z kopretin.
„Adriene, to je tak...tak úžasný a nádherný. Moc se mi to líbí," vydechla jsem po pár minutách, kdy se mi podařilo najít ztracený hlas.
„To jsem rád," usmál se. „Zkoušel jsem tě namalovat tak, jak tě vidím. Krásnou a křehkou," řekl a já se znovu podívala na obraz. Skutečně jsem tak vypadala a ty pečlivé tahy štětcem, stínování, práce kterou si s tím dal...znovu jsem nic nechápala.
„N-nevím, co na to říct," vykoktala jsem a podívala se na něj. On jen pokrčil rameny.
„Nemusíš říkat nic, princezno. Stačí mi, že jsi spokojená."
Usmála jsem se a v tom momentě mi došlo, že už jsem tady docela dlouho.
„K-kolik je vlastně hodin?" zeptala jsem se s obavami v očích.
„Bude půl osmé," řekl a já překvapeně zamrkala.
„Tolik? Měla bych jít domů, rodiče budou mít strach...."
„Vědí, že jsi u mě, ne?" nadzvedl obočí.
„Jo, ale neříkala jsem jim, jak dlouho tady budu. Nechci zase mít zaracha, navíc jsem z toho trochu unavená a nerada bych ti tady usnula."
„Tak dobře. Kousek tě vyprovodím," usmál se a já přikývla.
Vzala jsem si gumičky a udělala si zase culíky. Společně jsme pak s Adrienem šli ven z jeho pokoje.

***

Takže ahoj 😍
První školní den je za námi a já doufám, že jste ho všichni úspěšně přežili 😊❤
Pamatujete si, jak jsem minule říkala o tom, že budeme mít 9 hodin? Nakonec to tak nebude a já jsem za to hrozně ráda, vážně bych nechtěla být ve škole do 16:45 😅 ale to zase odbočuju 😂💗

Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat mojí kamarádce moodyteenage123, která mi hodně pomohla s tou minulou...chtěla jsem ti věnovat tamtu, ale nějak jsem na to zapomněla, takže máš tady tuhle 😅😂 ještě jednou děkuju za pomoc ❤

Jinak doufám, že se vám dnešní část líbila a u další se uvidíme  ve čtvrtek 💗

Vaše Less216 💕