Život poté

22. ,,Nech mě na pokoji!"

Adrien

Když se ke mně Marinette otočila zády a rychlým krokem šla do školy, nemohl jsem uvěřit tomu, co se právě stalo. Podíval jsem se na Alyu, která na ni vedle mě volala, aby čekala. Ona však vůbec nereagovala, ani se na nás neotočila zpátky, prostě nic.
„Tak to ne, mě ať si klidně ignoruje, ale ať to nedělá svojí nejlepší kamarádce," řekl jsem. To první bylo samozřejmě jen tak, rozhodně jsem si nepřál Marinette ztratit.
„Adriene..." vydechla překvapeně Alya, když uviděla, jak jsem se rozeběhl směrem ke dveřím školy. Přitom jsem se na schodech snažil vyhýbat lidem, kteří šli dovnitř.
„Marinette, prosím, počkej!" chtěl jsem ji zastavit zoufalým výkřikem, který však vůbec nepomohl, a tak mi nezbývalo nic jiného, než ji doběhnout a chytit za zápěstí.
„Nech mě na pokoji, slyšíš?!" podívala se mi ublíženě do očí, ve kterých měla slzy. „My dva už nemůžeme být přátelé, tak to prostě přijmi a přestaň si mě všímat!!" vykřikla, až se pár lidí zastavilo kolem nás v hloučku a začalo nás pozorovat. Tak jo, tohle bylo něco...
„Mari, já vím, že mě od sebe nechceš odehnat, něco se muselo stát. Takhle se ty normálně nechováš, jsi milá a hezká holka. Jestli jsem něco udělal, tak mi to řekni a já slibuju, že všechno napravím."
„Tohle napravit nemůžeš. Prostě mě nech být, prosím. Nedělej mi to ještě horší," podívala se na mě prosebně a já si povzdechl.
„Promiň," řekl jsem jen tichým hlasem a pustil jí zápěstí. Ani jsem si neuvědomil, že ji takovou dobu držím za ruku, ale byla to jistota, že ji mám ve svém životě.
Poté, co se naše ruce rozpojily, mě nechala stát samotného na chodbě před zraky všech těch zvědavých lidí. Mezi nimi byla i Chloé, pozorující vše z dálky. To mi ovšem bylo jedno, moje srdce jako by se v tuhle chvíli rozpadlo na milion kousíčků. Kdyby tady nikdo nebyl, asi bych se svezl na zem a rozbrečel se. Vůbec jsem k tomu neměl daleko, slzy v očích mě pálily. Naštěstí ke mně přišel Nino, který se tady zničehonic objevil a obejmul mě kolem ramen.
„Kámo, to bude v pohodě," řekl sebejistě a pak se otočil na lidi, kteří pořád postávali kolem nás. „Co tady ještě děláte? Divadlo už skončilo!" křikl na ně můj nejlepší kamarád a já se musel usmát. Po tomhle se všichni s mumláním vrátili do tříd a za pár sekund zazvonilo.
„Děkuju," řekl jsem tichým hlasem a snažil se zabránit přívalu slz. Moc mi to ale nevyšlo, několik mi jich po tváři přece jen steklo.
Nino přikývl a společně jsme se vydali k učebně chemie, kterou jsme měli na programu první hodinu. Hřbetem ruky jsem si ty slzy setřel, rozhodně  jsem nechtěl, aby mě takhle někdo z lidí ve třídě viděl. Hlavně Marinette.
„O přestávce mi řekneš, co se tady stalo," podíval se na mě a já pochopil, že tohle není prosba, ale rozkaz.
Pokrčil jsem rameny. „Stejně bys to jednou zjistil."

Marinette

Byla jsem zoufalá ještě víc, než ve škole. Adrien mi chyběl už teď, naše přátelství pro mě bylo důležité... Možná bych mohla nechat Chloé, aby všem řekla, co mi dělali, jenže nejhorší bylo, že by se to mohlo stát znovu. Sice moji noví spolužáci na první pohled vypadali, že jsou v pohodě, ale nikdy nevíte, co se může skrývat pod maskou. Navíc jsem si vzpomněla na svůj slib, že to budou vědět jen ti nejbližší přátelé, Chloé to zjistila neprávem.
„Jak na to vlastně ta nafrněná pipina mohla přijít? Vždyť jsi to řekla jenom mně a Adrienovi," nechápala Alya.
„Já nevím. Možná jsem to neměla říkat ani vám, mohla mě slyšet."
„Jak, prosím tě? Oběma ses nám s tím svěřila doma, kde ona nebyla. Nemohla tě slyšet, veř mi," položila mi ruku na rameno.
Škola nám dnes už skončila a my seděly v parku na jedné z laviček. Nebylo to místo, kde jsem potkala Adriena, tam bych nevydržela ani minutu.
„Tak jak, Alyo? Říkala, že od jednoho kamaráda ví, že jsme spolu šli v sobotu ven, ale tehdy tam moc lidí nebylo. Kdyby nás někdo pozoroval, určitě by si toho jeden z nás všiml," podívala jsem se na ni.
„Asi máš pravdu, ale jestli jste byli v tom vašem parku, určitě tam musí být místa, kde se dá dobře schovat. Jako tady, jen se podívej," ukázala otevřenou dlaní na keře nacházející se přímo na proti lavičce, na které jsme seděly.
„Ach bože, proč já? Nejen, že mě šikanovali, ale teď se ani nemůžu bavit se svým nejlepším kamarádem, protože by se to mohlo stát znova."
„Podle mě ne, ale nikdy nevíš no. Docela by mě zajímalo, kdo je ten kamarád Chloé, o kterém mluvila, že vás viděl venku..." zamyslela se. Já zvedla hlavu, abych se na ni podívala.
„No jo. Kdybych si aspoň vzpomněla, jestli jsem si něčeho nevšimla," povzdechla jsem si.
„A řekneš to rodičům?" zeptala se mě.
„Blázníš? Nemůžu, tohle si musím vyřešit sama...i když teda nevím jak. Navíc jsem Adrienovi slíbila, že mu pomůžu udělat tu stránku na instagramu, aby tam mohl vyfotit ty svoje obrazy a věděl, jestli se lidem líbí..." znovu se mi chtělo brečet. „Zklamala jsem ho, Alyo, tohle mi nikdy neodpustí."
Nevydržela jsem ten nátlak a musela ji obejmout. Ona mi obětí oplatila a moje slzy mezitím stékaly po tváři.
„No tak, kočko, ty za to přece nemůžeš. Zatím sice nemám páru jak, ale slibuju, že společně zjistíme, kdo vás v tom parku viděl a jak Chloé zjistila tvoje tajemství."

***

Takže ahojky, lidičky ❤
Vítám vás u dnešní kapitoly a jako vždy doufám, že se vám líbila. Sice byla trošku smutná, ale znáte to. Nemůže být pořád veselo.^^
Nějak ani nevím co říct, snad jen, že další kapitolka bude ve středu...Možná se vám to může zdát jako doba, ale nebojte. Rychle to uteče. 😇

Less216 🐞💟