Život poté

25. Večeře

Marinette

S Adrienem jsme si dlouho povídali v mém pokoji. Zjistila jsem, že mi tyhle naše rozhovory fakt chyběly a představa, že bych se jich kvůli Chloé měla vzdát...brrr.
Během odpoledne jsme pak společně vytvořili tu stránku na instagramu a nahráli na ni několik obrazů, které měl Adrien vyfocené a uložené v mobilu. Byla to převážně jeho máma a obraz se mnou. Znovu jsem se usmála při vzpomínce na to magické odpoledne. Těžko uvěřit, že už uběhl týden, v Paříži jsem tím pádem skoro měsíc. Zdálo se mi to neuvěřitelné.

Byl podvečer a den se pomalu chýlil ke konci, ale to nikomu z nás nevadilo. Já, mí rodiče a Adrien jsme seděli v kuchyni u stolu. Zábava byla v plném proudu, naši se pořád smáli Adrienovým vtipům nebo historkám a já snad poprvé ve svém životě cítila, že někam patřím.
V tu chvíli jsem skutečně zářila štěstím a nebyla by to moje mamka, kdyby si té mojí změny nevšimla.
„No, musím ti poděkovat, Adriene. Nevím, co jsi to s Marinette udělal, ale takhle šťastnou a plnou energie jsem ji už dobu neviděla. Vážně, ani si nevzpomínám, kdy to bylo naposledy," usmála se a já se zarazila. Chtěla jsem jí něco říct, ale slova se ujal Adrien.
„Děkovat mi vůbec nemusíte. Pro Marinette bych udělal cokoliv. Vždyť ona mi taky hodně pomohla," mrkl na mě a já se začervenala.
„Ale, naše holčička je v rozpacích," ozval se táta a já měla chuť ho něčím praštit. Vážně to musel říkat nahlas?
„Tati," ozvala jsem se a všichni se pak zasmáli, jen Adrien za chvíli přestal, snad aby si mohl vychutnat ten pohled na mě.
„A co vlastně chceš po škole studovat, Adriene?" zeptal se najednou taťka, což uvedlo do rozpaků zase Adriena. Škodlibě jsem se usmála.
„No víte, chtěl bych jít na uměleckou školu, protože rád maluju obrazy, jenže u nás doma je to hrozně komplikované. Můj otec mi to nechce dovolit, pořád mě nutí dělat modeling," povzdechl si a mně ho najednou bylo zase líto, škodolibý úsměv zmizel. Položila jsem mu ruku na rameno. Věděla jsem, že ho uklidní můj dotek, což taky zabralo. Věnoval mi děkovný pohled a pak se odvrátil zase na rodiče, kteří se tomu divili.
„Tak to jsem nevěděl, promiň," omluvil se táta.
„Adriene, kdybys potřeboval s čímkoliv pomoct, můžeš za námi vždycky přijít, ano?" řekla mamka a Adrien na ni chvíli zůstal zírat, pak se vzpamatoval.
„Moc vám děkuju, ale už teď mi s tím hodně pomáhá Marinette. Jestli se mi podaří otce přesvědčit, aby mi dovolil tu školu, bude to jen její zásluha," usmál se a já zase začala rudnout. Nenáviděla jsem se za to.
„Dobře, ale jen jsem chtěla, abys věděl, že patříš do naší rodiny stejně jako Alya. Vy dva jste nejlepší přátelé Marinette a tak to i zůstane," podívala se na něj mamka a Adrien vypadal, že tohle bude pobírat hodně dlouho.
„Jsi v pořádku?" zeptala jsem se ho a on se na mě otočil, na jeho tváři se objevil úsměv.
„Jo. Já jen, že takhle mile se ke mně nikdo dlouho nechoval. Ani nevíte, jak jsem rád," řekl zase rodičům a ti přikývli.
„My jsme zase rádi, že si Marinette našla takové přátele," usmál se taťka.
Adrien už na to nic neodpověděl, jen se podíval na hodiny.
„Je mi tady s vámi všemi hezky, ale asi bych už měl jít. Sice je teď otec v Londýně, ale můj bodyguard mě už musí hledat, vůbec neví, že jsem tady."
Naši se na sebe zvláštně zatvářili, ale nic proti tomu neměli. Když se Adrien zvedl, vyprovodila jsem ho ke dveřím a vzala si sako s tím, že s ním půjdu dál.
„Půjdu s Adrienem dolů, jo?" zeptala jsem se mamky a ona přikývla, pak se s ním ještě obětím rozloučila stejně jako táta. Společně jsme pak vypadli z bytu a pomalu šli po schodech dolů.
„Tví rodiče jsou hrozně milí," usmál se na mě, když už jsme byli v půlce cesty. Mrzelo mě, že ubíhala tak rychle.
„No jo, oni vědí, že jsem moc kamarádů nikdy neměla, tak mi to nechtějí pokazit," pokrčila jsem rameny a on se na mě podíval.
„To docela chápu," přikývl a za chvíli jsme došli před hlavní dveře. S Adrienem jsme se rozloučili obětím.
,,Takže se spolu zase normálně bavíme?" Zeptal se pro jistotu. Já jen pobaveně zakroutila hlavou.
,,Jasně, že jo. Bez tebe to nebylo ono a nikdy nechci nic takového zažívat znova. Ať si Chloé myslí co chce," pokrčila jsem rameny a podívala se mu do jeho smaragdových očí. On spokojeně přikývl.  
,,Správný přístup, princezno. Tak jo, počkáme na sebe zítra před školou, dobře?"
Přikývla jsem. ,,Budu s tím počítat, Adriene."
Na tváři se mu objevil úsměv a kousl se do rtu. Chvíli jen tak stál na místě a nakonec se ke mně rychle natáhl, aby mi mohl vtisknout pusu na tvář. Zalapala jsem po dechu, ale nic jsem na to neříkala, vlastně jsem ani nemohla. Hned po té puse totiž zmizel z domu, nedal mi tak prostor cokoliv namítnout.
Když jsem zůstala sama, položila jsem si dlaň na místo, kde byly ještě cítit Adrienovy horké rty. Musela jsem se usmát.

***

Ahoj všichni 😆
Máte tady další kapitolku a já jako vždy doufám, že se líbila. Taky bych vám chtěla moc poděkovat, tenhle příběh překročil 1 K přečtení 😙jsem vážně hrozně šťastná, nikdy se mi tohle v průběhu psaní nestalo a ještě k tomu mi chybí 3 sledující do 100 😢 to je snad sen...❤❤
Jste zlatíčka, lidi, fakt 😍😘

Další kapitola bude v pátek, tak se těšte ❤💙

Vaše Less216 🐞