Život poté

29. To snad ne...

Marinette

Cesta do hotelu Grand Paris ubíhala rychle a my tři jsme se na zadních sedadlech limuzíny skvěle bavili. Adrienův otec byl moc fajn. Nikdy bych neřekla, že by někdy mohl být na svého syna zlý, ale změnil se a hodně. Sice jsem se s ním předtím nesetkala, ale šlo to poznat. Hlavně na tom, jak si Adrien na tu změnu ještě tolik nezvykl.
Zrovna jsem se chtěla svého nejlepšího kamaráda na něco zeptat, když v tom naše limuzína zastavila. Pan Agreste, tedy Gabriel, se na nás podíval.
„Tak jsme tady, děti. Tohle bude tvůj první ples, že ano, Marinette?"
Na tohle jsem během jízdy úplně zapomněla a když mi to připomněl, hlasitě jsem polkla. On i Adrien si mezitím stihli rozepnout pásy.
„Ano, ale těším se. Sice skoro vůbec neumím tancovat a mám trochu divný pocit, ale chci si to užít," řekla jsem a dívala se přitom na něj. Potom jsem odepnula i svůj pás.
„Vidím to na tobě," přikývl. „Je to, jako by ses něčeho bála, ale to nemusíš."
Usmála jsem se a Adrien mi položil ruku na rameno.
„Táta má pravdu, princezno. Se mnou jsi v bezpečí a jestli jde o trapasy...ty se stávají každému," mávl Adrien rukou a já se zamračila.
„Pěkně děkuju," a založila si ruce na prsou.
„Ale ne tobě. Kdybys mě jen nechala domluvit," pokrčil rameny a já ho za to šťouchla loktem.
„Hele."
„Au," podíval se na mě vyčítavě a rukou si mnul místo, kam jsem ho šťouchla. Zase dělal, že ho to strašně bolí, uchechtla jsem se.
„Měli bychom jít, otec už je venku," vzpamatoval se Adrien a potom vystoupil. Natáhl ruku mým směrem a já se s jeho pomocí dostala z auta.

Když už jsem stála venku, chvíli jsem jen koukala před sebe. K hotelu vedl červený koberec a jeho vchod byl osvětlený dvěma lampami. Před ním stál jeden chlápek v černém oblečení, zřejmě ochranka.
„Můžeme?" zeptal se najednou Adrien a vytrhl mě tak ze zamyšlení. Podívala jsem se na něj a přikývla, společně jsme vyšli směrem ke vchodu. Několik kroků před námi byl Adrienův otec.
Vešli jsme dovnitř a potom se dostali po pár schodech do jednoho sálu. Na mě hned padla tamní nálada. Podél stěn se nacházely jídelní stoly s mnoha speciálními pokrmy a na další straně sálu hrál jakýsi orchestr. Všude bylo hodně světla, stěny různě ozdobené, lidé se skvěle bavili a spousta párů tančila na parketu. Připadalo mi to kouzelné, přímo jako z pohádky.
„Páni..." vydechla jsem nadšeně a nervozita ze mě rázem spadla, když jsem viděla, že si každý všímá svého.
„Nádhera, viď?" usmál se Adrien a já přikývla. „Sice je to stejné jako každý rok, ale vždycky mi ta atmosféra vezme dech. A teď je to ještě lepší, když jsem tady s tebou, aspoň se nebudu tolik nudit," podíval se na mě a já se začervenala.
„Určitě to nebylo tak hrozné."
„Věř mi, bylo," řekl jen a mě jeho výraz donutil se trochu zasmát.„Támhle je starosta Paříže, táta Chloé," ukázal najednou Adrien hlavou na muže s šedým sakem a šerpou přes rameno, který se zrovna bavil s nějakými lidmi.
„Moment, Chloé je tady taky?" zeptala jsem se v zápětí a začalo se mi dělat nevolno.
„Vlastně jo, tenhle ples pořádají oni, to jsem ti zapomněl říct..." podrbal se nevinně a já si povzdechla.
„No už je pozdě, abych šla domů, ale já vlastně ani nechci. Už jednou mi málem zkazila život, tentokrát jí to nedovolím a budu tady," usmála jsem se a Adrien na mě jen ohromeně zíral.
„Líbíš se mi čím dál tím víc, princezno," řekl najednou a já se na něj podívala. Pak se ozval Gabriel, který nás celou dobu pozoroval. Všimla jsem si toho až teď...co se to kruci děje?
„Půjdeme pana starostu pozdravit," rozhodl a vyrazil jeho směrem, s Adrienem jsme ho následovali.
„Gabrieli, vítejte! Jako vždy vás moc rád vidím, koukám, že je s vámi i Adrien s...přítelkyní?" usmál se starosta hned, jakmile jsme se k němu přiblížili. Trochu mě vyděsilo to poslední slovo a moje tváře se začaly barvit do ruda.
„Děkuji, pane starosto. A tohle je Marinette Dupain-Chengová, jeho nejlepší kamarádka," představil a my se dva si potřásli rukama.
„Moc mě těší," usmála jsem se a on přikývl. Doufala jsem jenom, že už vypadám normálně.
„I mě, Marinette."
„Ehm...otče?" ozval se Adrien, dosud stojící tiše vedle mě.
„Ano?"
„Dojdu si jen pro něco k pití," řekl a jeho táta přikývl, já automaticky šla s ním.
Vzdálili jsme se od těch dvou a došli k nějakému stolu s jídlem a šampaňským. Adrien si nalil bílé víno do skleničky a podíval se na mě.
„Dáš si taky?"
„Ty piješ?" nakrčila jsem nos.
„Jo, ale jen příležitostně. Na plesech, na Silvestra a tak..." pokrčil rameny. „Nejsem alkoholik, neboj," usmál se a já taky.
„To by mě ani nenapadlo, jenom jsi mě překvapil, nic víc. A k té odpovědi...nedám si, díky."
„Vážně? Nic jiného k pití tady není. Teda pokud v s sebou nemáš vodu," uchechtl se.
„Nemám a já nepiju," zdůraznila jsem poslední slovo.
„Jak myslíš," řekl jen, dostal do sebe poslední lok a sklenku položil na stůl.
„Půjdeme zase za tvým tátou? Je pořád u starosty," zeptala jsem se a Adrien se usmál. Poslední dobou to dělal často.
„Možná anebo..." na chvíli se odmlčel a potom mi vysekl hlubokou poklonu. Já se zarazila, když natáhl ruku mým směrem. „Smím prosit o tanec, Marinette?" zeptal se a jeho zelený pohled se zabořil do mých očí. V tu chvíli mi to připadalo, jako by mi viděl i na dno duše, což bylo nemožné.
„Víš, že nejsem zrovna dvakrát dobrá tanečnice a i přes tvoji pomoc pořád hrozí, že ti pošlapu nohy, viď že jo?"
„Vím."
„A vážně to chceš riskovat?"
„Chci." Zase jednoslovná odpověď, asi ho to hodně bavilo. Nic jsem na to neřekla, jen jsem si povzdechla a nasadila úsměv.
„Fajn, ale pak neříkej, že tě nikdo nevaroval," pokrčila jsem rameny a přijala jeho nabídnutou ruku, která se mu ani trochu neklepala. Já bych v jeho případě tak klidná nebyla. Narovnal se. Na jeho tváři se objevil úsměv a v očích mu nebezpečně zajiskřilo. Rychlým krokem mě táhl k parketu, kde zrovna začala hrát další skladba. Nadechla jsem se a Adrien mi potom položil ruku na rameno, druhou zase na dlaň.
„Tak jo, princezno. Teď se soustřeď jenom na hudbu a na mě, povedu tě. A...snaž se mi tolik nešlapat na nohy, děkuju," usmál se a já se trochu zasmála.
Začali jsme tančit. Kupodivu mi to docela šlo, šlápla jsem mu na nohu jen asi párkrát. Ten tanec byl pomalý, ale zato v něm bylo hodně kroků a já si je všechny nepamatovala. Ještě štěstí, že mě Adrien vedl.
„Otočka," řekl najednou a natáhl naše spojené ruce, já se zatočila.
„Co je tohle vlastně za tanec?" zeptala jsem se a dívala se mu přitom do těch jeho krásných smaragdových očí.
„Jeden z těch speciálních, moc si ty názvy nepamatuju," pokrčil rameny a já chápavě přikývla.
„No jo. To bude tím vínem," začala jsem se smát, přičemž se nechala dál unášet pomalými pohyby a tou krásnou melodií.
„Ale no tak, měl jsem jenom skleničku, ani ne!" ohradil se a zvedla koutek rtů do úsměvu.
„Jasně, Casanovo."
Chvíli jsme jen tak kroužili po parketu a byli si nebezpečně blízko. Na Adrienovi bylo vidět, že si to užívá, jenže já se cítila trochu nervózní.
Najednou tanec skončil, oba jsme se  navzájem uklonili a začala přestávka. Všichni lidé se rozešli buď ke stolům s jídlem nebo jen tak postávali u zdi a povídali si.
Já si v davu všimla Gabriela, který se díval naším směrem. Na jeho tváři hrál spokojený úsměv a v jedné ruce měl sklenku vína. Neuhnul pohledem, ani když jsem si ho všimla. Zvláštní.

„Mari?" oslovil mě Adrien a já si až teď uvědomila, že na mě celou dobu mého snění mluvil.
„Promiň, co jsi říkal?" zeptala jsem se nevinně a on si povzdechl.
„Ptal jsem se, jestli půjdeme za tím tátou."
„Jo, jasně," přikývla jsem a chtěla se otočit, když v tom jsem do někoho vrazila.
Chtěla jsem se mu omluvit a doufala, že to přejde, když v tom jsem se zarazila při pohledu na jeho obličej. Nějakou dobu jsme oba stáli nehnutě na místě a Adrien na mě pořád něco mluvil, já ho však nevnímala. Byla jsem v šoku a hlavu měla plnou jen jedné věci, vše ostatní kolem mě zmizelo. Vzpamatovala jsem se až po pár minutách, přičemž mi přišlo, že uběhly spíš hodiny.
Když jsem v sobě dokázala najít svůj ztracený hlas, byla jsem schopná ze sebe tiše dostat jen jedno jediné slovo.
„L-Luko?!"

***

Ahoj, všichni 😊😍❤
Dnes tu máme kapitolu, která má přes 1440 slov, tak doufám, že splnila vaše ocekávání. Tohle byl první ples, který jsem kdy psala a jsem za to fakt ráda, protože mi to zas něco dalo.^^
Jinak nás čeká ještě jedna kapitola a pak epilog. Jsem z toho docela mimo, protože mi tenhle příběh hrozně přirostl k srdci 😅❤

No nic, další kapitola bude v pondělí, tak se těšte 😊 vím, že to možná skončilo dost napínavě, ale tak už to bývá 😈😇

Vaše Less216 🐞