Život poté

23. Jméno

Adrien

Už uběhl týden od té doby, co se mnou přestala Mari komunikovat. Ve škole se mi vyhýbala a když jsme spolu museli mluvit, šlo to jen krátce bez jakýchkoliv pohledů z očí do očí. Vůbec jsem to nechápal, ona chtěla, abych jí zmizel ze života, přitom se ode mě nechala namalovat a chovala se ke mně mile. Ještě říkala, jaká je moje kamarádka...
Rychle jsem zavrtěl hlavou, abych zahnal tyhle myšlenky. Už od začátku mi bylo jasné, že tohle by ona jenom tak neudělala. Že by od sebe své přátelé neodehnala, když jich měla v životě tak málo.
Dostal jsem se do svého pokoje a hodil tašku s učením na gauč. Všiml jsem si i obrazu, který jsem tehdy maloval a na kterém byla Marinette. Nemohl jsem ho prostě vzít a dát ho na půdu k ostatním. Nešlo to, ani kdybych chtěl. Znovu jsem si zamilovaně povzdechl a pak si vzal mobil do ruky.
Musel jsem vědět, co se stalo. Sice jsem jí poslední dobou volal skoro pořád, protože se mnou ve škole nemluvila, ale pokaždé jsem doufal, že to bude jiné. Stejně tak i teď.
Vytočil jsem její číslo a čekal. Hovor naneštěstí spadl do hlasové schránky a já už toho měl plné zuby.
Vzteky jsem mobil hodil na gauč, až ho málem přeletěl a posadil se vedle tašky. Složil jsem hlavu do dlaní. Tohle bylo moc... Věděl jsem ale, že Marinette si musí prožívat to samé. Všiml jsem si toho, jak se na mě dívala, když říkala, ať jí dám pokoj.
Po chvíli přemýšlení jsem si sedl k pianu a nadechl se. Můj smutek se poté přenesl do písničky, kterou jsem začal na svůj oblíbený hudební nástroj hrát.
Snažil jsem se během toho zapomenout na tu chvíli, když v tom mi došlo něco, co mi nemělo uniknout na té chodbě. Vykulil jsem oči a rychle se natáhl po mobilu.
Na sobě jsem měl šedou mikinu přes hlavu, takže jsem si nemusel brát bundu a aniž bych dbal na svoje domácí vězení, vystřelil jsem z domu.

Běžel jsem k hotelu Grand Paris, kde se právě nacházela Chloé, jedna z nejbohatších holek ve městě.
Chtěl jsem zajít až na balkón, kde často byla, jenže k mé smůle jsme se málem porazili na chodbě. Jakmile si mě Chloé všimla, odtrhla oči od svého mobilu se žlutým krytem.
„Adrienku! To je mi ale překvapení. Jdeš mě pozvat na zmrzku?" zamrkala nevinně a já zakoulel očima.
Popadl jsem ji za ramena a silně přitiskl ke zdi. Nechtěl jsem takhle, ale jinak to nešlo.
„Co jsi napovídala Marinette?! Řekla jsi, aby se se mnou nebavila, jinak ostatním řekneš, že ji šikanovali??! Tak mluv sakra!!" poslední větu jsem ze zoufalství vykřikl. Tahle bloncka mě dováděla k šílenství.
„Ale no tak, Adri, přece si nebudeme kazit tuhle chvíli," usmála se, čímž mě zaskočila.
„Jakou chvíli, kruci? O čem to mluv-" najednou si mě přitáhla k sobě za mikinu a začala dravě líbat. Šlo jí to dokonale, byl to krásný polibek, ale její rty nebyly takové jako Marinettiny. Jakmile jsem si vzpomněl na důvod, proč se tady s ní zahazuju, odtáhl jsem ji silou od sebe.
„Co to do tebe kurva vjelo?" zamračeně jsem se na ni díval, ona nasadila jen nevinný pohled.
„Adrienku, známe se už takovou dobu. Myslím, že by ti mohlo dojít, že tě chci jenom pro sebe."
To muselo být ono. „Takže proto jsi musela tak ublížit Marinette? Proto jsi jí nakecala, aby se ode mě držela dál?!" zamračil jsem se. Tohle bylo absurdní, ale bohužel u ní možné. Když nic nedělala, potvrdila mi tak akorát moje domněnky. „Alya mi řekla, že nás někdo viděl v parku. Kdo to byl?" Nic neříkala. Povzdechl jsem si.
„Myslel jsem, že jsme kamarádi, Chloé, ale tohle si kamarádi nedělají. Nevím, jestli ti dokážu odpustit, ale budu o tom přemýšlet, když mi řekneš, kdo nás sledoval v tom parku. Pokud se se mnou chceš dál kamarádit, pověz mi to a slib, že si necháš pro sebe, co dělali Mari, pokud ne...nenamáhej se, však já už si to taky nějak zjistím. Sice to potrvá, ale nejsi jediná, kdo má své zdroje."
Nějakou chvíli mezi námi panovalo ticho, nakonec si povzdechla. Podívala se na mě už normálně, vypadalo to, že ji můj proslov zaujal.
„Tak dobře, Adriene, povím ti to jméno, když ho tak zoufale chceš vědět a slibuju, že si to její tajemství nechám pro sebe. Jenom...platí teda, že se budeme spolu dál bavit?" zeptala se a já přikývl.
„Jo."
„Dobře, takže..." naklonila se ke mně a zašeptala mi do ucha jméno toho jejího kamaráda.
Jakmile jsem ho uslyšel, nemohl jsem se ovládnout. Vykulil jsem oči a otevřel pusu dokořán.
„Adrienku? Jsi v pořádku?" zeptala se Chloé a já se na ni podíval.
„To snad není možný."
„Ty ho znáš nebo co?" zřejmě nechápala můj překvapený výraz.
„To je jedno. Už musím jít, ale děkuju, Chloé. Moc jsi mi pomohla," usmál jsem se a pak se otočil zády k ní. Musel jsem se odtud dostat, teď šlo o všechno.

Marinette

Vrátila jsem se domů z venku. Rodiče byli pořád v pekárně a já tak mohla být nahoře sama. V kuchyni jsem si nalila do skleničky jablečný džus a s batohem na rameni se vydala nahoru do svého pokoje, kde jsem se zavřela.
S povzdechem jsem odložila tašku a posadila se na židli u stolku s počítačem. Už jsem ho zapla a chtěla si nasadit sluchátka, když v tom se ozval můj mobil.
Vzala jsem ho do ruky a na displeji se objevilo jméno Adrien. Do očí se mi nahrnuly slzy, nemohla jsem s ním mluvit. Na to jsem byla až moc vystrašená a smutná. Típla jsem hovor a nasadila si sluchátka, když v tom jsem si všimla jedné zprávy zanechané v hlasové schránce.
Zakoulela jsem očima a chtěla ji ignorovat, ale nevydrželo mi to ani patnáct minut. Zvědavost ve mně byla vysoká.
Nakonec jsem přece jenom odložila sluchátka a pustila si tu zprávu, mobil přitom ležel na stole.
„Ahoj, Marinette, tady Adrien. Vím, že se mnou nemůžeš mluvit, nebo si to aspoň myslíš nebo nechceš, jedno z toho. Ale měla bys vědět, že už jsem přišel na to, co ti Chloé řekla a jak ti vyhrožovala. Dokonce jsem i zjistil jméno toho, kdo nás sledoval v parku. Řekla mi ho sama, ale musel jsem jí slíbit, že se s ní budu kamarádit dál...no každopádně, kdyby tě to jméno nějak zajímalo, tak mi zavolej a můžu ti ho říct, nebo se někde sejdeme. Už musím jít."
A zpráva skončila. Hlasitě jsem polkla a dívala se před sebe na monitor. V hlavě mi to šrotovalo. Adrien mluvil s Chloé a dokonce zjistil jméno toho jejího kamaráda...něco mi říkalo, že bych mu měla zavolat, a tak jsem si vzala mobil. Vytočila jsem jeho číslo. Ani nevíte, jak se mi v tu chvíli ulevilo, když jsem zase slyšela jeho hlas.
„Ahoj princezno, koukám, že sis poslechla tu zprávu."
„No jo, nemohla jsem to vydržet dýl než patnáct minut. Adriene, já...hrozně moc se ti omlouvám za to úterý. Původně jsem na tebe vůbec nechtěla křičet, ale stalo se tamto a já si myslela, že když na tebe zařvu, ať mě necháš, bude to lehčí. Jenže nebylo, nemůžu od sebe prostě odehnat člověka, který pro mě znamená hodně."
„Taky pro mě hodně znamenáš, Marinette, proto váhám, jestli ti mám říct to jméno. Nechci ti ublížit a ani tě zklamat nebo tak, ale mohla by to být pro tebe příležitost."
„Jaká příležitost? Kdo nás viděl?"
„No Mari, nevím jestli sedíš, ale radši to udělej, protože je to fakt šok."
„Adriene."
„Luka. Ten kamarád Chloé se jmenuje Luka Couffaine."

***

Tak jo, další kapitolka je tady, lidi 😊 💟doufám, že dávala aspoň trochu smysl a nebyly tam nějaké kraviny 😅
Snad se vám líbila a jako vždy můžete komentovat nebo hvězdičkovat, budu jedině ráda 😇❤ Další kapitolu sem dám v sobotu 😘

Less216 🐞