Život poté

19. Návrh

Adrien

Bylo pondělí. Den, kdy jsme měli volno a taky den, kdy ke mně měla přijít Marinette. Myslel jsem na ni celý víkend od té doby, co odtud odešla. Totálně mi popletla hlavu a nejhorší bylo, že jsem se z toho musel nějak dostat sám.
Ráno jsem do sebe pomalu naházel snídani, nebylo kam spěchat, protože moje princezna měla stejně přijít až odpoledne. Úplně mě to zevnitř užíralo. Nudil jsem se a na Mari se strašně těšil. Sice jsme byli jen přátelé, ale já už měl jasno v tom, že nějak zařídím, aby se do mě zamilovala. Zatím jsem nevěděl jak, ale ještě byl čas.
S povzdechem jsem odnesl prázdný talíř z jídelny do kuchyně a pak šel zpátky do svého pokoje domem bez života. Nebo mi to aspoň tak v tu chvíli přišlo.

Zavřel jsem se ve svém velkém pokoji a sedl si k pianu. Otevřel jsem víko a začal hrát. Ani jsem nevnímal, jak rychle utíkal čas. Až když znělka Teorie velkého třesku protnula ticho, trhnul jsem sebou.
Byly přesně dvě hodiny odpoledne a v tom mi to došlo. Marinette.
S úsměvem jsem přijal hovor. „Ahoj princezno, hned ti jdu otevřít," řekl jsem. Aniž bych počkal na její odpověď, položil jsem mobil na stolek a vyběhl z pokoje ve svém bílém tričku a černých teplácích.
U velkých vstupních dveří jsem tlačítkem otevřel bránu a pak počkal, až Marinette dojde sem.
Otevřel jsem dveře a jakmile jsem ji uviděl, rty se mi roztáhly do velkého úsměvu.
„Rád tě vidím, Marinette," řekl jsem rychle a pak ji obejmul. Obětí mi bez váhání oplatila a potom jsme se společně vydali do mého pokoje stejně jako v sobotu. „Dneska ti to strašně sluší," mrkl jsem na ni. Na sobě měla nějakou modrou halenku a růžové kraťasy, tuhle kombinaci jsem na ní ještě neviděl.
„Děkuju," usmála se a já spokojeně přikývl.
„Chceš něco k pití?" zeptal jsem se ještě než se vypařil z pokoje.
„Když tak vodu."
„Jenom?" nemohl jsem si to odpustit a nadzvedl obočí. „Můžu klidně poslat řidiče pro ledovej čaj, uvařit ti kafe, jo a myslím, že někde je i kofola."
„Voda bude stačit," ujistila mě s úsměvem a pobaveně zavrtěla hlavou.
Já jen pokrčil rameny. „Jak myslíš," a vypařil se z pokoje.
V kuchyni jsem rychle udělal Marinette aspoň vodu se šťávou a doufal, že si nebude stěžovat. Sobě jsem uvařil zelený čaj a když bylo vše hotovo, vrátil jsem se zpátky do svého pokoje, kde Mari seděla na gauči.
„Voda se šťávou pro princeznu a zelený čaj pro mě," usmál jsem se, když se mi Marinette rozesmát.
„Děkuju," řekla a já mávl rukou.
„Takže...kde máš ty svý umělecký díla?" podívala se na mě s nadšením v očích a mě najednou přeběhl mráz po zádech. Ani jsem pořádně nevěděl proč. Kvůli tomu jejímu pohledu? Možná.
„Vážně je chceš vidět? Seš si tím jistá?" pokusil jsem se ji zmást, ale překvapivě si stála za svým.
„Ale no tak, kvůli tomu tady přece jsem. Kdybys nechtěl, abych je viděla, ani bys mě nemusel pouštět dovnitř," uchechtla se.
„To máš pravdu. Jen jsem tě zkoušel, princezno," mrkl jsem na ni a ona zakoulela očima. Byla roztomilá a já si v tu chvíli vzpomněl na náš polibek. Ovládej se, Adriene!
„Počkej, nech mě hádat. Tady nic kromě stojanu, piana, stolního fotbalu a gauče nevidím, takže budou v nějaký speciální místnosti. Počkat, ty máš speciální místnost na obrazy?!" podívala se na mě překvapeně, až mě to zaskočilo.
„Chytrá holka. Je to spíš půda, kam nikdo kromě mě nechodí a teď tě tam vezmu," usmál jsem se významně.
„A vzal jsi tam i Nina, když ví, že maluješ?"
„Jo, jednou. Ani už pořádně nevím, kdy to bylo," pokrčil jsem rameny.
„Aha, tak pojďme. Už se nemůžu dočkat," podívala se na mě a její oči zářily. Musel jsem se dost ovládat, abych ji nepolíbil. To by pak byl zřejmě konec našeho přátelství a já bych porušil naši dohodu, která je vlastně můj výtvor.
Nadechl jsem se a pak jsme společně vyšli z mého pokoje. Vydali jsme se jednou chodbou, která vede do otcovy ložnice, ale zároveň je tam i poklop na půdu. Po chvilce cesty jsme se zastavili. Já se ze zvyku rozhlédl kolem sebe a pak položil ruku na stěnu. Na ní se nacházelo tlačítko, které otevřelo poklop a spustilo k nám schody.
Marinette jen nehnutě stála vedle mě a všechno s údivem pozorovala. Já se jen spokojeně usmál, podobně se tvářil i Nino, když tohle uviděl.
„Tak jo, já teď půjdu nahoru a ty můžeš jít pomalu za mnou. Pevně se drž, abys nespadla, ano?" zeptal jsem se a ona zaraženě přikývla. „Mari?"
„C-co?" podívala se na mě a pak jako by se vzpamatovala. „Jasně, pevně se držet," řekla, když uviděla můj nechápavý výraz.
„Fajn, tak pojďme," usmál jsem se a potom šel po schodech, až jsem se dostal nahoru. Mari byla hned za mnou. Pomohl jsem jí dostat se ze schodů a pak už jsme oba stáli pevně na zemi.

Marinette

Jakmile jsme se ocitli nahoře na půdě, znovu jsem otevřela pusu dokořán. Tohle místo bylo krásné a působilo tak...starodávně, narozdíl od zbytku domu. Na jedné straně se nacházelo několik obrazů různých velikostí a na druhé zase staré skříně, truhly nebo police s knihami.
„Páni... To je nádhera," vydechla jsem jen a vydala se směrem k obrazům. Adrien mě hned následoval. „Tohle všechno jsi namaloval ty?" podívala jsem se na něj udiveně a on spokojeně přikývl.
„Jo, tohle všechno je moje dílo a vlastně i tohle místo. Kdysi to tady takhle nevypadalo, víš? Byla to prostě stará půda se starými věcmi no a já se rozhodl to tady trochu porovnat. Přestěhoval jsem ty skříně, několika se jich zbavil, teď je to takový moje místo, kam chodím, když je mi mizerně a nemůžu ven. Otec sem nechodí, protože...protože mu to hrozně připomíná mamku. Ta měla ráda takové ty tajné místnosti, staré věci...měla k nim zvláštní vztah." Když domluvil, smutně se usmál a já si všimla několika obrazů ženy, která měla blonďaté vlasy a zelené oči. Pokaždé však byla namalovaná z jiného úhlu pohledu.
„A tohle je...?" odpověď jsem možná už znala, ale musela jsem se ujistit.
„To je máma, jo. Maloval jsem ji docela často, naposledy tehdy v pondělí, jak na mě otec zase vyjel. To jsi ty nemohla ven a mně prostě v tu dobu chyběla nejvíc no," vydechl a já mu položila ruku na rameno.
„Musí to pro tebe být strašné, co?" zeptala jsem se ho a on přikývl.
„Sice je to už hodně dlouho, co zemřela, ale teď mi prostě chybí víc než kdy dřív, ani nevím proč."
„Adriene, podívej se na mě," vyzvala jsem ho a on zvedl hlavu, až teď jsem si všimla té bolesti v jeho očích. Chudák.
„Vím, jaké to je, když ztratíš někoho blízkého, ale...díky tomu jsem zase poznala tebe. Sice mi babička taky chybí, ale tvojí zásluhou jsem se z toho skoro dostala. Kdybych tě neměla, zbláznila bych se kvůli tomu. Jsi můj nejlepší kamarád a já jsem tady pro tebe," věnovala jsem mu jeden ze svých úsměvů, on na mě jen chvíli koukal.
„Děkuju, Marinette," řekl a na to mě pevně obejmul. Já tam jen překvapeně stála, nakonec jsem mu pevný stisk oplatila.
Trvalo nějakou dobu, než jsme se od sebe dokázali odtáhnout, potom se Adrien podíval na mámu a zase na mě.
„Líbila by ses jí, víš?" zeptal se. Já nevěděla co na to říct, jen mě to potěšilo.
Po pár minutách jsme s Adrienem prošli všechny obrazy, řekl mi jak dlouho mu je trvalo namalovat a jak ho třeba napadly... Jeho styl se mi líbil, všechno hezky propracoval a ty tahy štětcem byly taky úžasné.
Zrovna jsem si prohlížela obraz, na kterém se nacházela jedna část jakési ulice v Paříži, když v tom se vedle mě ozval Adrienův hlas.
„Marinette, tak mě napadlo...nikdy jsem ještě nikoho nemaloval podle živého modelu, jen podle fotek a fantazie, takže se tě chci zeptat...vím, že jsi to asi nikdy nedělala, ale...nechtěla bys mi stát modelem?"

***
Ahojky 😍
Dneska jsem zjistila, jaký budeme mít rozvrh a řeknu vám, že bych nejradši nikam ani nešla...prostě jeden den máme 6 hodin, pak dvě nic a zase hodinu. Jako tohle mi nepřijde normální a ještě to není všechno. Ale už to radši nebudu řešit, nebo se z toho tady zblázním 😅 Snad jste měli dneska lepší den než já 💙

Jinak nahoře máte znělku z Teorie velkého třesku, což je můj další milovaný seriál a Adrienův asi taky 😂😍💕

No nic, u další kapitolky se uvidíme v pondělí 💙

Less216 🐞