Život poté

4. Seznámení

Okamžitě jsem si utřela slzy hřbetem pravé ruky a otočila se za tím hlasem. Málem bych i přestala dýchat, protože přede mnou stál krásný kluk. Měl blonďaté vlasy, které mu trochu padaly do obličeje, jak se na mě díval se skloněnou hlavou, a jeho oči byly zelené. Na sobě měl černé tričko a šedou mikinu, na nohách zase modré džíny. Nikdy v životě jsem nikoho takového nepotkala...dobře, možná by se někdo našel, ale to bylo už dávno.

„P-promiň, říkal jsi něco?" zeptala jsem se ho tichým hlasem.
„Jo, ptal jsem se, jestli jsi v pořádku, krásko," podíval se na mě starostlivě a já si všimla, že mě oslovil přezdívkou. Už podruhé za těch několik sekund, co tady stál.
„Jo, nic mi není," pokusila jsem se o úsměv, ale to se mi moc nepovedlo.
„Hele, nechci nic říkat, ale nevypadáš, že jsi v pohodě a být tebou, vypil bych to kafe. Vypadá, že už dlouho nevydrží," ukázal hlavou na kelímek s kávou, který jsem držela v rukách. Měl pravdu, byl už trochu studený, takže jsem to rychle dopila. V ruce mi pak zůstal prázdný kelímek, bez ničeho. Natáhla jsem proto ruku ke koši vedle lavičky a hodila ho tam. Zvláštní ale bylo, že ten kluk tady u mě pořád stál.
„Můžu si sednout?" zeptal se a já se na něj podívala jak na ducha. Na jednu stranu jsem nechtěla, aby si ke mně sedal. Neznala jsem ho, ale vypadal docela mile.
„J-jasně," vykoktala jsem překvapeně. Co to zase vyvádíš, Marinette?! Měla jsi mu říct ne, je to cizí člověk! V duchu jsem si za to nadávala. No, s tím už se nedalo nic dělat, i když to byla pravda.
Posadil se tedy vedle mě, takže jsme na lavičce seděli oba dva.
„Ty jsi tady ve městě nová, viď?" podíval se na mě, když se opřel o opěradlo.
„Jo, proč?" nadzvedla jsem obočí. Moc náladu na konverzaci jsem neměla. Bála jsem se mu věřit, ale něco ve mně mi říkalo, že by mi jen tak neublížil.
„Jen jsem si chtěl potvrdit svoji teorii a taky na to vypadáš," usmál se.
„Aha," zamumlala jsem.
„Takže...vážně ti nic není?" zeptal se mě znovu a já se na něj otočila.
„Vůbec se neznáme a ty chceš, abych ti řekla, co mi je?"
„Jo, mám o tebe starost, což je divný. Normálně mě cizí lidi, kteří smutně sedí někde venku, nezajímají, ale ty...nevím, možná to bude tím, že sis sedla na moji lavičku," uchechtl se a já překvapeně zamrkala.
„Jak jako na tvoji lavičku?"
„No na tohle místo normálně chodím, když si potřebuju odpočinout, něco promyslet nebo když mám prostě těžkej den," zdůvodnil mi to.
„Aha."
„Neříkej, že jsi nikdy neměla žádný takový svoje místo," podivil se a já se musela usmát. Najednou jsem měla nutkání mu všechno vykecat.
„Ale jo, měla. Tam u nás na vesnici bylo v lese takové malé skryté jezírko obložené kameny, nikdo kromě mě o něm nevěl, to jsem si ověřila hned na začátku. Chodila jsem tam vlastně ze stejných důvodů jako ty, často jsem si tam i kreslila nebo četla. Jednou jsem to místo ukázala babičce a..." v tom momentě jsem se zasekla. Do očí se mi nahrnuly slzy, když jsem si na ni vzpomněla.
„A? Stalo se něco? Jsi v pořádku?" zeptal se mě, ale když viděl, že nepřestávám brečet, obejmul mě kolem ramen. Byla jsem v šoku a panikařila. Právě mě objímá naprosto cizí kluk!
„No tak, to bude dobrý..." zašeptal a konějšivě mě hladil po zádech.
„N-nebude..." dostala jsem ze sebe po chvíli.
„Proč by nemělo?"
Nechtěla jsem mu to říkat, vždyť jsme se ani neznali. Ovšem vypadalo to, že se nedá odbýt. Se slzami tekoucími z očí jsem si povzdechla. Štvalo mě, že před ním brečím, ale nic se nedalo dělat. Nešlo to zastavit.
„Právě proto jsme se přestěhovali. Babička zemřela a rodiče potřebovali začít znovu. Jinak bych tu teď nebyla a...myslím, že by to bylo i lepší. Akorát ti přidělávám starosti a místo toho, aby sis odpočinul, tak mě musíš utěšovat jako malou holku," snažila jsem se zastavit další příval slz. „Navíc tě ani neznám." O té šikaně jsem mu říkat nechtěla, takže jsem si vymyslela tuhle menší lež.
„Ale prosím tě, nech toho. Radši tě budu utěšovat a doufat, že brzo přestaneš brečet, než tady sedět a nudit se. No tak, bude to v pohodě, jsem tu s tebou," usmál se a já zvedla hlavu. Byl ke mně tak milý...hezký a milý. Obdivovala jsem ho za to, jak se ke mně choval, přestože jsem pro něj byla cizí člověk. Ne, přestaň!
„Děkuju," zašeptala jsem a pomalu přestávala brečet, aniž bych to postřehla.
„Není zač," řekl a pak mi palcem setřel slzy, které mi celou dobu tekly po tváři. Na té svojí měl pořád úsměv, který mi dodával naději.
„Jak se vlastně jmenuješ?" musela jsem se ho zeptat, jeho úsměv se díky tomu ještě zvětšil.
„Adrien. Adrien Agreste," odpověděl. To jméno znělo krásně, lehce se dalo vyslovit.
„Hezké jméno," usmála jsem se. Přitom jsem se snažila vzpomenout, proč se mi zdá tak povědomé. Jako kdybych ho už někde slyšela, ale v tu chvíli jsem měla okno. Nedokázala jsem si nic vybavit.
„Viď? A kdo jsi ty?" podíval se na mě zvědavě.
„Marinette Dupain-Chengová."
„Rád tě poznávám, Marinette," řekl a potom jsme si potřásli rukama.
„Já tebe taky, Adriene. Neznáme se sice ani hodinu, ale teď jsi mi hodně pomohl. Jsem ti vážně vděčná, protože jsi mě zřejmě dostal z toho nejhoršího, což je zvláštní. Teď už chybí jenom, abych se začala smát."
Adrien zmateně nadzvedl obočí.
„Víš, od smrti babičky jsem neměla pořádný záchvat smíchu, prostě nebylo nic, co by mě donutilo válet se po zemi a chechtat se přitom jako nějaký šílenec,"  povzdechla jsem si.
„Nevím, jak je to možný, ale kdysi jsem to taky tak měl," začal a já zpozorněla. Tohle mě zajímalo.
„Co se stalo?"
„Moje mamka zemřela, když mi bylo dvanáct, před pěti lety. Ano, je to už dlouho, ale pořád na ni hodně myslím. Byla dost nemocná, nakonec jí selhalo srdce. Prý se s tím nedalo nic dělat no a od té doby je na mě můj otec hodně přísný. Bojí se o mě, skoro mě nikam nepouští a přitom mi za rok bude osmnáct. Já...připadám si jako nějaký vězeň. Teď můžu být tady, protože je na týden pryč kvůli práci, jinak bych musel zůstat doma."
Když dokončil svůj monolog, zvedl hlavu, aby mi viděl do očí. Naše pohledy se střetly a já tomu jeho málem propadla. Kdybych neseděla na lavičce, už bych byla na zemi. Byl tak neodolatelný, přišlo mi to jako nějaké kouzlo...
Ne, nemůžeš se zase zamilovat, Mari! Rozhodně ne potom, co se stalo kdysi. Nemůžeš mít znova zlomené srdce! Tohle byla pravda, nesměla jsem mu propadnout. Pak by to nemuselo dopadnout dobře.
„Ještě nikdy jsem to nikomu neřekl, dokonce ani můj nejlepší kamarád Nino to takhle neví. Jen tak se nikomu se svými pocity nesvěřuju, vím, jací dokážou lidé být, ale ty, Marinette...nevím proč, ale něco mě nutí ti všechno říkat, věřit ti. Cítím, že jsi jiná než ostatní, jen nevím čím to je," vydechl.
Dala jsem mu ruku na rameno. Samotnou mě to překvapilo, asi tak jako jeho. „Neboj se, nikomu to nepovím. Pokud teda uděláš ty to samé pro mě," usmála jsem se.
„Mlčím jako hrob," řekl a tím se uzavřela naše dohoda. Když to nikomu neprozradíme sami od sebe, zůstane to tajemstvím navždy.
Najednou se Adrien postavil a ruce si zastrčil do kapes u mikiny. Nechápala jsem, proč to dělá, vždyť sem před chvílí přišel. Ale možná by bylo dobře, kdyby odešel.
„Tak mě napadá...už dlouho tady sedíme jako pecky a trochu mě to nudí. Nechtěla by ses projít? Třeba jenom tady po parku?" zeptal se s úsměvem a já se zamyslela. Nějaký ten čas mi ještě zůstal.
„Proč ne. Jedna procházka přece nic nezkazí," usmála jsem se a nechala se jeho nataženou rukou vytáhnout na nohy.
„Moje řeč, princezno," mrkl na mě, když jsem stála vedle něj.
Kdybych ale tehdy věděla, jak jsem se mýlila, nejspíš bych se otočila a šla domů. Tahle procházka totiž všechno změnila.

***

Uf, tak zatím nejdelší kapitola tohoto příběhu je za námi. Má 1357 slov bez těhlech keců, který stejně nikoho nezajímají, ale tak co 😏

Co si myslíte, že změnila ta procházka? Udělala Marinette podle vás dobře, když se šla s Adrienem projít? Přece jenom, stova ho zná...mohlo by se stát cokoliv 😈😇

No, jako vždy doufám, že jste s příběhem spokojení a za každý komentář nebo hlas budu jen ráda 😍💖

U další kapitoly se uvidíme ve čtvrtek ❤

Vaše Less216 💞