Život poté

9. Zvláštní pocity

Když jsem přišla domů, rodiče byli dole v pekárně. Ptala jsem se jich, co tam dělají, protože ještě neměli otevřeno. Prý něco opravovali a museli domalovat, ale zítra už by měli přivítat první zákazníky.
Docela jsem jim to přála a byla za ně šťastná. Sice mě mrzelo, že mi dali zaracha hned první den mého pobytu tady, ale tak aspoň nějaká změna.
Když jsme totiž bydleli ještě ve starém domě, neměla jsem nikoho, s kým bych mohla trávit volný čas a problémy tím pádem se mnou taky rodiče neměli. Pro ně jsem prostě vždycky byla ta hodná a vzorná holka, u které není důvod jí dávat zakazovat chodit ven. Teď už to asi viděli jinak.
Chápala jsem, že o mě měli ještě větší strach kvůli tomu, co se stalo s babičkou, ale taky by mohli pochopit, že mi už je šestnáct a nejsem nějaké malé pětileté dítě.
Možná to chápali, možná ne. Tím jsem si nebyla jistá, ale rozhodně jsem tímto nechtěla trávit svůj volný čas. Měla jsem pár úkolů, které se mi ale teď nechtěly dělat, takže jsem se rozhodla je nechat na večer. Místo toho jsem vyšla nahoru na balkón. Byla jsem ráda, že ho mám. V takovýchto případech, kdy jsem musela být vězněm ve svém pokoji, mi připadal jako nezbytná věc k životu. Vlastně to pro mě bylo i poprvé, co jsem měla balkón. V tu chvíli jsem si připadala jako nějaká princezna, která sleduje z věže své město.
Nad touto myšlenkou jsem se musela pousmát a opřela jsem se rukama o zábradlí. Sledovala jsem, jak pode mnou na zemi chodí lidé, jak pořád někam spěchají, nebo se prostě jenom pomalu loudají. Bylo to kouzelné. Nikdy jsem tohle ještě nezažila, nikdy se mi nestalo, že bych měla rozhlednu přímo doma.
Sice mi chyběla příroda, která se nacházela tam u nás, ale tohle bylo prostě krásné. Sledovat v klidu Paříž a mít ještě výhled i na Eiffelovu věž. Na světě museli být lidé, kteří se sem chtěli podívat, zajet do Paříže mohl být jejich sen a já jsem měla tu možnost tady  bydlet.
Na tváři se mi teď vykouzlil obrovský úsměv. Nemyslela jsem na nic. Na chvíli se mi i podařilo zapomenout na to, jak mě na minulé škole šikanovali a na všechny ty možné problémy. Moje hlava byla krásně čistá, k dokonalosti mi už chybělo jen jedno a to byla nějaká společnost.
Hned se mi jako první v mysli vybavil Adrien Agreste, kterého jsem poznala v sobotu, kde mě moje nohy zavedly do místního parku. Byla jsem za to ráda, protože sice spolu chodíme do třídy, ale to ještě neznamenalo, že bychom se bavili tolik jako teď. Třeba by o mě vůbec neprojevil zájem... Je to slavný model, má na lepší, tak bych se ani nedivila.
Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala své myšlenky. Tohle rozhodně nebylo dobré téma vhodné na řešení o samotě. Ne v tuhle dobu.
Povzdechla jsem si a znovu se zadívala na postavy chodící dole před naším domem sem a tam. Bavilo mě takhle pozorovat lidi. Nikdy totiž nevíte, kde se co stane, nebo komu co spadne. Můžete se kdykoliv něčemu zasmát a stačí vám k tomu opravdu málo.

V tom momentě, kdy mě napadlo, že bych mohla jít do pokoje, se ozval můj mobil. Přišla mi zpráva od Alyi, jestli nechci jít ven. Zaúpěla jsem. Jistěže bych ráda šla, ale díky tomu zákazu, kterým mě obdarovali rodiče, to nešlo.
Rozhodla jsem se tedy, že svojí kamarádce zavolám. Pak mi to ale došlo a znovu jsem si vybavila to slovo. Kamarádka.
Musela jsem se usmát, protože nikdy jsem nikoho takového jako je Alya neměla. Sice jsme se znaly jen chvíli, ale když mi napsala, jestli nechci někam zajít, tak to už přece něco znamená.
Klikla jsem na Alyino číslo a po chvíli hovor přijala.

„Ahoj kočko, tak co děláš?" ozvalo se v telefonu.
„Ahoj, no nic moc, ale ven s tebou jít nemůžu. Mám totiž zaracha," přiznala jsem se jí.
„Zaracha? Ty? Co jsi provedla, prosím tě? Vůbec mi nepřipadáš jako nějaká výtržnice."  Alya zněla překvapeně a já se jí ani nedivila. Jako vzorná holka jsem i vypadala. 
„Víš, jak jsem byla v sobotu venku v parku a tam poprvé potkala Adriena?"
„Jasně."
„No tak jsme se pak šli projít a jak jsme si povídali, zapomněli jsme na čas. Já měla být doma do dvanácti, takže když jsem přišla, rodiče mi vynadali, protože se o mě báli a já jsem jim ani jednou nezavolala. Nakonec mi dali na týden zaracha, ale to i kvůli tomu, že jsem byla takovou dobu venku s Adrienem. Vadilo jim, že ho vůbec neznám, přitom on není vůbec takový, jako kluci na mojí minulé škole. Tam to bylo daleko horší a Adrien mi ten den hodně pomohl, Alyo," musela jsem si dát pauzu s mluvením. Tohle bylo naprosto poprvé, co jsem se takhle svěřovala nějaké kamarádce. Nikdy jsem s nikým neřešila kluky.
„Ty se teda nezdáš, Mari. A co se stalo? Jak to, že ti tak pomohl?"
Povzdechla jsem si a rozhodla se, že Alye řeknu to samé, co Adrienovi. S tou šikanou jsem jí nechtěla ještě zatěžovat hlavu, navíc jsem se z toho už pomalu dostávala díky novému prostředí a jiným lidem kolem sebe. Nakonec rodiče měli přece jenom pravdu a díky stěhování budu možná moct konečně normálně žít.
„...no a zbytek už znáš," usmála jsem se.
„Páni, tohle by bylo silný kafe i pro mě, Mari. Jsi dobrá, že se díky Adrienovi takhle držíš, ale mám pocit, že mi neříkáš všechno," zamyslela se Alya a já překvapeně zamrkala.
Přitom jsem mávla rukou. „Ale prosím tě, co tě nemá. Já ti nic netajím," zasmála jsem se a Alya se na druhém konci telefonu uchechtla.
„Nevadí, však ty mi to jednou povíš. Už musím končit, holky se už nemůžou dočkat. Zatím ahoj, kočko," rozloučila se se mnou a hned zavěsila. Jenom jsem se usmála a pobaveně zakroutila hlavou.

Trochu jsem Alye záviděla, protože já nikdy sourozence neměla. I když jsem občas hlídala mladší děti u nás ve vesnici, nikdy to nebylo ono. Zvláštní taky bylo, že jsme se spolu nikdy moc neskamarádili.
Povzdechla jsem si a vydala se dolů do svého pokoje. Sešla jsem schody z postele a zaplula k počítači, který se spustil celkem rychle. Najela jsem na Google a tam si vyhledala jméno Adrien Agreste. Udivilo mě, kolik informací tam o něm bylo, vypadalo to, že není jenom známý, ale hodně slavný. Divila jsem se, že jsem o něm doteď neslyšela.
Internet byl plný spousty jeho fotek. Na většině z nich se hezky usmíval, měl neodolatelný úsměv a já to zjistila až teď.
Čím déle jsem si ho prohlížela, tím více mi připadalo zvláštní, že se takový hezký kluk baví zrovna se mnou. Jak jsem ten jeden den ve třídě zjistila, jsou tam i hezčí holky než já. Adrien se s nikým moc nekamarádil, spíš si udržoval menší odstup, ale nedával to na sobě moc znát. Když někdo potřeboval pomoc, tak mu vždycky pomohl nebo s ním prohodil pár slov. Bylo zajímavé, že jsem si tolika věcí všimla hned první den. Jako by mě ten kluk hodně zajímal.
Rychle jsem zavrtěla hlavou. Nemohla jsem se do něj zamilovat. Přece by si někdo jako on nezačal s někým jako já. Byla jsem holka, kterou ještě před měsícem její spolužáci šiknovali a ještě teď jsem se s tím nikomu nesvěřila, kromě svých rodičů a věřte nebo ne, i s tím jsem váhala.
Nechtěla jsem si pokazit přátelství, které pro mě mělo obrovskou cenu. A věděla jsem taky, že když se do někoho zamiluju, nenese to nic dobrého.
Jelikož mě z toho přemýšlení bolela hlava, rozhodla jsem se, že si půjdu na pár minut lehnout. Byla jsem docela unavená. Navíc při vzpomínce na tu šikanu jsem měla chuť zalézt někam do podzemí a zůstat tam do konce života se slzami na tvářích.
S povzdechem jsem vypla počítač a i když bylo teprve pět hodin odpoledne, odebrala jsem se na svou postel, kde mě spánek přepadl téměř hned.

***
Takže ahoj 😍

Doufám, že jste si tuhle kapitolku užili stejně jako ty předchozí. Sice byla taková trochu nudná, nic moc se tam nedělo, ale nebojte. Jsme pořád teprve na začátku, takže o akci určitě nepřijdete 😈😇 nebo aspoň v to doufám xd

No nic, už musím končit, lidi 😅 u další kapitoly se uvidíme v neděli 😍😘

Vaše Less216 💞