Život poté

15. Rozhovor

Marinette

Jelikož byla venku docela zima na to, že podzim teprve začínal, rozhodly jsme se s Alyou zrušit zoo, kam jsme měly v plánu vzít i její mladší sestry. Obě byly zklamané, ale kupodivu to chápaly.
Nakonec jsme se domluvily, že zůstaneme doma a pustíme si nějaký seriál. Na ten jsme se všichni vydrželi koukat celé dopoledne a teď byly asi dvě hodiny. Vybrali jsme starou dobrou klasiku Simpsonovi a že to byla vážně sranda. Zrovna jsem se smála Homerovi, který udělal nějakou kravinu, když vtom mi přišla zpráva.
Když jsem si to přečetla, vyděsilo mě to. Taky jsem nechápala, proč mi pořád říká ty přezdívky, ale vlastně mi to ani nevadilo. Pořád lepší, když mě má za princeznu a ne za blbku nebo ubožačku.

A: ahoj princezno, mám jednu špatnou a jednu dobrou zprávu
M: ahoj, dobře, tak nejdřív tu dobrou
A: otec jede na dva týdny do Londýna kvůli práci a já jsem tady jenom s mým bodyguardem, takže bys mohla někdy přijít se podívat na ty obrazy 😉
M: tak jo, to by bylo bezva...šlo by to v pondělí?
A: ty jsi vlastně přes víkend u Alyi, co? 😅
M: jo a nechci ji nějak zklamat 😕 je to moje první dobrá kamarádka
A: chápu, takže v pondělí ve dvě?
M: ok, domluveno 😁 ještě, že máme to volno 💗
A: jo, to mi povídej, aspoň mám víc času pro sebe, když je teď otec pryč
M: jo a co ta špatná zpráva vlastně?
A: doufal jsem, že se nezeptáš 😅😏
M: takže?
A: za ten útěk z domu mi dal zaracha do odvolání a ani mě nenechal nic říct o té škole

Když jsem si to přečetla, bylo mi Adriena líto. Mým rodičům bylo jedno, jakou si vyberu školu a co budu v budoucnu dělat, hlavně že mě to bude bavit. Takové štěstí bohužel Adrien neměl a já mu chtěla nějak pomoct. Vždyť tohle pro něj bylo důležité. Vůbec jsem nechápala, že mu jeho otec nařizuje, co má dělat. Přišlo mi to, jako kdyby byl trošku z jiného století.
„Hele, Alyo, kam si můžu jít zavolat?" podívala jsem se na svou kamarádku, která se na mě otočila.
„Klidně do kuchyně, kočko, nikdo tam není," usmála se a já přikývla.
„Díky," zamumlala jsem a pak se vydala ke dveřím.
Než jsem se dostala do kuchyně, vytočila jsem Adrienovo číslo. Zvedl to téměř hned, až jsem se divila.

„Ahoj, princezno," ozvalo se na druhém konci a já musela zakoulet očima.
„Ahoj, nevadí, že volám?"
„Ne, otec už odjel, doma jsem sám."
„Aha, no já ani nevím, proč volám, když jsi mi vlastně řekl, co se děje," na konci jsem se nervózně zasmála.
„Možná proto, že máš o mě starost?"
„To určitě...totiž, jo, asi jo. Kruci, co to zase dělám!" plácla jsem se rukou do čela.
„Jsi docela vtipná, Mari, víš to?" zasmál se na druhém konci Adrien.
„Já? Ne, to se ti musí zdát..."
„Ale opravdu. Jsi milá, krásná, vtipná," řekl a já bych dala ruku do ohně za to, že se i usmál. To by byl celý on.
„Nepřeháněj," napomenula jsem ho.
„Nepřeháním, jenom říkám to, co si myslím, víš? Měla bys o sobě přestat tolik pochybovat."
Ach Adriene, kdybys jen věděl...možná bych ti to už měla říct.
„Jsi tam, Mari?" zeptal se nervózně.
„J-jo, slyším tě," přikývla jsem. „Vážně na tebe otec tak řval?"
„No vlastně jo. Vůbec se mu nelíbí ten nápad se školu a já nevím, jak mu dokázat, že tam hodně chci."
„Tak dej na instagram fotky, ukaž mu, co to pro tebe znamená...prostě udělej cokoliv, abys zjistil, co si o tvých obrazech lidi myslí. Třeba to bude tak jak celou dobu říkám a bude se jim to líbit. Nakonec na ně dá i tvůj otec, uvidíš," řekla jsem. Musela jsem mu dodat naději.
„Jo, asi mi nic jiného nezbyde, ale s tou stránkou na instagramu mi musíš pomoct. V tomhle jsem úplný jelito," uchechtl se a já se usmála.
„Nenapadlo by mě, že někdo jako ty, má problém s internetem."
„Problém úplně ne, základní věci umím, ale instagram šel vždycky mimo mě," vysvětlil a já chápavě přikývla.
„Tak jo, slibuju, že tě v tom nenechám, i když taky nejsem zrovna odborník," řekla jsem nervózně.
„Děkuju a neboj, společně to nějak zvládneme."
Najednou se mezi námi rozhostilo ticho, až jsem se začínala bát.
„Adriene, jsi v pořádku?"
„Jo, jsem, ale už musím jít, promiň."

A hovor zavěsil. Moc jsem to nechápala, jako kdyby se něco stalo...měla jsem z celého toho rozhovoru špatný pocit a nejradši bych se šla na Adriena podívat osobně. V tomhle jsem ho nechat nemohla, když už se mi s tím svěřil.
Když jsem se otočila, málem mi mobil vypadl z ruky. Kousek ode mě totiž stála Alya, opřená o rám dveří a sledovala každičký můj pohyb.

***

Ahoj, tak tady máme zase středu a s ní i další kapitolu. Přijde mi, že to hrozně letí, i když člověk nic moc nedělá...ale to je asi jenom můj problém xd

Poslední dobou jsem často psala, takže knížka je skoro hotová, ale vydávat budu tak jak doteď, to nemám v plánu měnit. 😇
Zvláštní je, že spousta věcí je nakonec úplně jinak, než jsem plánovala na začátku. Ty postavy si prostě dělají, co se jim zachce...ale tak co. Budou taky další příběhy, do kterých to budu moct dát (snad 😅)).
Budu doufat, že se mi ten konec podaří napsat tak jak jsem chtěla a nevznikne z toho nějaká slátanina, jak to občas bývá, že? 😕😂😇

No nic, nebudu vás zdržovat svými nudnými kecy, který stejně nikdo nečte 😂 u další kapitolky se uvidíme zase v pátek, zlatíčka 😍😘

Vaše Less216 😘