Život poté

14. Zase další hádka

Marinette

Docela mě překvapilo, když mi Adrien slíbil, že mi ukáže obrazy, které namaloval. Těšila jsem se, až je uvidím. Nikdy by mě nenapadlo, že někdy v budoucnu poznám kluka, který bude jako Leonardo Da Vinci. Myslela jsem, že většinu z nich zajímá fotbal, hokej a všemožné sporty, protože u nás na škole to tak bylo. Ale Adrien Agreste byl jiný. To se mi na něm líbilo, protože byl originální.
Domluvili jsme se, že v nejbližší době, až jeho otec nebude doma, se mi ozve a já si tak budu moct všechno prohlédnout. Vážně jsem se nemohla dočkat.
„Adriene, teď mě něco napadlo," usmála jsem se, až jsem si byla téměř jistá, že mi jiskří v očích.
Právě jsme se procházeli v parku. Byl to ten samý, kde jsme se poprvé potkali a na mě pomalu doléhala nostalgie...zvláštní. Trochu foukal vítr, takže na zem ze stromů se snášely barevné listy a někde byly dokonce i hromádky, přestože podzim teprve začínal.
„Vsadím se, že další skvělá věc, mám pravdu?" na tváři se mu taky objevil úsměv. Připadalo mi, že pokaždé když je se mnou, tak se jenom usmívá, pokud zrovna neprochází těžkým obdobím jako dnes.
„Naprosto. Víš, když máš strach, jestli se tvoje obrazy budou lidem líbit, tak co kdybys jich pár vyfotil a dal třeba na instagram? Vsadím se, že by se nějací fanoušci a milovníci umění našli. Je fakt, že fotka není tak kvalitní, ale aspoň bys věděl, co si o tom všichni myslí a jestli se jim to líbí," pokrčila jsem rameny a Adrien se na chvíli zamyslel. Pak se najednou rozzářil, až jsem se ho skoro lekla. Zřejmě ho můj nápad nadchl. 
„Marinette, ty jsi opravdu úžasná," vydechl a já překvapeně zamrkla. Cože mi to právě řekl??
„Teda, ten nápad je úžasný, tak jsem to myslel...haha," nervózně se zasmál a já si oddechla.
„Takže jsi pro?" usmála jsem se.
„Jasan. Ale nejdřív bych to rád ukázal tobě a až pak s tím vyšel na světlo," řekl a já přikývla.
„Dobře. Koneckonců, ve škole ještě nějakou dobu budeš, tak nemusíš tolik spěchat, abys otce oslnil. Ale vsadím se, že až uvidí, jaký úspěch tvoje díla mají, tak tě nechá jít si za svým snem."
„Snad máš pravdu. Nerad bych udělal tohle všechno a pak by z toho nic nebylo. Ale malovat bych samozřejmě nepřestal," mrkl na mě a já se musela usmát. Byla jsem ráda, že mu můžu nějak pomoct.
„Určitě to vyjde, uvidíš. Kdybys cokoliv potřeboval, zavolej mi, ano?" zeptala jsem se.
„Dobře...jsem rád, že jsem ti to řekl, Mari. Vážně jsem si o tom potřeboval s někým promluvit a kdybych neměl tebe, nevím co bych dělal. Poslední dobou kromě Nina jsi jediný člověk, kterému věřím," podíval se na mě a naše pohledy se opět setkaly.
Musela jsem se snažit, abych nepropadla jeho podmanivým smaragdovým očím. Ale úsměvu jsem nemohla odolat. S ním to prostě bylo jiné, něco mě nutilo být pořád šťastná, nemyslet na nic smutného. Zdálo se mi to jako kouzlo...
„Tak to máš štěstí, že jsem tady pro tebe," dostala jsem ze sebe po chvíli. „A neboj, nikomu to určitě neřeknu, jsme přece přátelé."
„Ty mi snad čteš myšlenky. Zrovna jsem tě o to chtěl poprosit," vydechl překvapeně.
„No jo, jsem prostě dobrá," pokrčila jsem rameny a čekala na to, co z něj vypadne, protože na mě pořád zíral těma svýma podmanivýma očima.
„Děkuju, princezno. Moc to pro mě znamená," řekl po pár sekundách tím jeho hlasem, až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Najednou mi došla slova, nevěděla jsem co mám říct. Takhle mile se ke mně žádný kluk ještě nechoval, pokud nepočítám Luku. Ale to bylo už dávno, nechápala jsem, proč na něj myslím v tuhle chvíli.
„N-nemáš zač," vykoktala jsem zmateně. Konečně se mi podařilo něco ze sebe dostat.
„Asi bychom se měli vrátit. Otec mě určitě hledá a jsme pryč už přes hodinu," ozval se najednou Adrien a já zničehonic měla potíže zůstat při smyslech.
„J-jasně, p-pojďme," usmála jsem se.
„Jsi v pořádku, Mari?" zeptal se starostlivě a položil mi ruku na rameno, které pokrýval můj červený kabát.
„J-jo, jen je mi trochu zima, nic víc. Jsem v pohodě," naštěstí jsem se už dokázala ovládnout a přestala koktat. Ještěže byl podzim, aspoň se to dalo svést na zimu.
Adrien si mě změřil podezřívavým pohledem, ale nijak tuhle podivnou situaci nekomentoval. Byla jsem mu za to vděčná. Potom jsme se otočili a rychlým krokem se vydali z nám osudného parku zpátky k domu Alyi. Doufala jsem jenom, že si moje kamarádka nedělá starosti, ale sama mě do toho vlastně navrtala. Na jednu stranu jsem jí byla vděčná, poznala jsem aspoň další část Adrienovy osobnosti - skrytého umělece.

Adrien

Doprovodil jsem Marinette zpátky k Alye. Cestou jsme šli většinou mlčky, každý ponořený ve svých myšlenkách, ale ani jednomu z nás to vůbec nevadilo. Já byl rád, že trávím čas s takovou úžasnou holkou, jako je ona. Věděl jsem, že díky ní se mi možná splní i můj sen. Při pomyšlení na tohle se mi na tváři objevil úsměv a nebyla by to moje princezna, kdyby si toho nevšimla.
„Na co myslíš?" zeptala se okamžitě. To zbůsobilo, že se mé rty roztáhly do ještě většího úsměvu. Nemohl jsem to zastavit, bylo to jako automat. V její přítomnosti jsem se prostě usmívat musel, něco mě k tomu nutilo a nešlo přestat.
„Ále, na nic zvláštního. To by tě nejspíš nezajímalo," uchechtl jsem se, když mi došlo, že jsem myslel na ni.
„Jak myslíš," pokrčila Marinette rameny a dál jsme šli směrem k domu Alyi.
„A jsme tady," usmál jsem se, když jsme došli do cíle.
„Díky, ale nemusel jsi se mnou chodit, když máš být brzo doma. Akorát na tebe bude otec ještě víc naštvaný," podívala se na mě se smutným výrazem v očích.
„Nějak to přežiju, nemusíš mít strach, princezno," mrkl jsem na ni.
„Tak dobře. Můžeš mi pak dát vědět, jak to dopadlo," usmála se.
„Jasně. Tak zatím ahoj, pozdravuj Alyu," mávl jsem na ni a ona přikývla.
„Ahoj, Adriene a ať to u vás dobře dopadne," řekla, vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Já si jen zamilovaně povzdechl, tahle holka byla vážně úžasná.

Potom jsem se rychle vydal domů. Nevím proč, ale najednou jsem se rozeběhl, snad abych tam dorazil co nejdříve a otec na mě nebyl naštvaný ještě víc.
Když jsem se dostal domů, tak na mě čekal před schody v hale. Na tváři měl zamračený výraz a jeho oči mě propalovaly pohledem skrze malé brýle, které měl na nose. A kruci.
„Co mělo tohle znamenat, Adriene?! To s tou školou a teď ten útěk z domu? Byl jsi pryč skoro dvě hodiny, už jsem po tobě vyhlásil pátrání, teď abych to zase stáhnul! Měl jsem o tebe strach, sakra!" vykřikl a já hlasitě polkl. Přesně tohohle jsem se bál.
„Otče, já...omluvám se, nevím co to do mě vjelo, prostě jsem potřeboval pryč."
„Tak potřeboval pryč, ano? No, ještě ráno jsem myslel, že ti to domácí vězení zruším, ale teď mám jiný názor a řekl sis o to sám. Máš zaracha do odvolání a žádné přemlouvání!!"
„Otče, prosím, ne!" byl jsem zoufalý. Tohle jsem nečekal. Působilo to na mě jako rána bičem.
„Máš štěstí, že nemám čas to dnes řešit, musím se jít připravit na odjezd," řekl a otočil se ke mně zády. Já zpozorněl.
„Ty někam jedeš?"
„Ano. Potřebuju něco pracovně vyřešit v Londýně, ti pudinkoví mozečci sami nic nezvládnou, asi je vyhodím všechny."
„J-jak dlouho budeš pryč?" skoro jsem se ho bál zeptat, doslova z něj sálala zlost. Už teď mi bylo těch lidí, se kterými tam bude jednat, líto.
„Dva týdny, tak tu hlavně něco nerozbij!" podíval se na mě a já si v duchu oddechl. Dva týdny klidu.
„Dobře, nemusíš mít strach."
„Myslel jsem, že ti zruším všechny kroužky ve škole, ale vzhledem k tomu, co jsi dneska předvedl, ti to neprojde a ten modeling dělat budeš. Ať chceš nebo ne!"
„Ale otče, víš, že mou vášní je umění. Třeba by se někomu moje obrazy líbily, i tobě se nezdály tak hrozné, sám jsi mi to říkal. Nemám pravdu?" pokusil jsem se o úsměv.
„Móda je svým způsobem také umění, synu."
„Ano, to možná je, ale mě napadlo..."
„Teď na to nemám čas, Adriene. Musím jít, za půl hodiny mi letí letadlo. Všechno probereme, až se vrátím," řekl už o něco klidnějším hlasem.
„Tak teda šťastnou cestu," zamumlal jsem potichu.
Trochu jsem byl zklamaný, ale zároveň mi došlo, že se to dalo čekat. Mého otce prostě nikdo o ničem nepřesvědčí a pomalu jsem se začínal bát, že mi nedovolí ani vylézt z pokoje.

***

Takže ahoj, máme tady další kapitolku. Tahle je docela dlouhá - 1437 slov, snad jste teda spokojení a líbila se vám.
Původně to byly dvě rozdělené kapitoly, ale nakonec jsem se rozhodla je spojit, protože jedna byla moc krátká. Myslím, že jsem udělala dobře 😇😊😍

Další kapitolu sem dám ve středu, tak se můžete těšit 😘🐞

Less216 🐞