Život poté

17. Celá pravda

Vstoupili jsme dovnitř mého domu a zastavili se v hale. Marinette se rozhlížela kolem sebe, zřejmě z toho všeho nemohla popadnout dech a dokazovala to i její pokleslá čelist.
„T-to je tak....tak..." nemohla najít to správné slovo.
„Dokonalý? Obrovský? Nádherný?" snažil jsem se jí trochu pomoct a přitom se smutně usmál.
„Všechno z toho," řekla a chvíli fasicnovaně koukala na obraz mě a otce visící na zdi naproti schodům.
„Tak jo, pojďme do mého pokoje, ještě jsi neviděla všechno, princezno," mrkl jsem na ni a ona mi věnovala jeden ze svých krásných úsměvů a já si přál, aby se na mě takhle dívala pořád. Chtěl jsem, aby ten úsměv z jejích tváří nikdy nezmizel, ale to se asi stát nemohlo.
Rychle jsem šel ke schodům a Mari mě následovala, při cestě si začínala rozepínat kabát. Pravda, bylo tu trochu tepleji, než venku.
Došli jsme ke dveřím mého pokoje a já je otevřel. Potom jsem chvíli počkal, než Marinette vejde dovnitř a až pak šel za ní. Znovu jsem mohl vidět její překvapený pohled, jak si všechno prohlížela. 
„Děláš si ze mě srandu? Vždyť je to dvakrát větší jak můj pokoj," řekla a podívala se na mě. Já se musel usmívat. Přitom jsem jí pomohl sundat její kabát a položil ho na gauč.
„To víš no. Občas je to na mě moc velký, ale s tím už nemůžu nic dělat. Jo, jak vidíš, tady je klavír, támhle malířský stojan a stolička, gauč, stůl s počítači, police, skříně a ještě tam nahoře je spousta desek a cédéček, prostě všechno, na co si vzpomeneš." Provedl jsem Mari po pokoji a sledoval, jak si to všechno prohlížela s obdivem.
„Jo, je to vážně krásný," usmála se a já nemohl odolat.
„Jako ty," řekl jsem a ona se začervenala. Na tváři se jí objevil úsměv. „Ehm...no nic, půjdu nám udělat čaj, tak se tu zatím uveleb," mrkl jsem na ni a pak se vydal ke dveřím. „Jo a chceš ovocnej nebo černej?" zeptal jsem se jí ještě, než jsem opustil místnost.
„Ovocný, díky," odpověděla bez váhání, já přikývl a potom vyšel ze dveří. Přesně, jak jsem předpokládal.

Marinette

Zůstala jsem sama v Adrienově velkém pokoji. Ani jsem se nedivila, že se tu občas cítí jako ve vězení, i mně to tak po chvíli přišlo.
Nevěděla jsem co dělat, a tak se posadila na gauč vedle mého kabátu, který tam položil Adrien. V hlavě jsem si mezitím přehrávala situace, ve kterých mi řekl, že jsem krásná a nebo mě oslovil princezno. Bylo jich za dnešní den opravdu hodně, až jsem se bála, že tím něco sleduje.
Napadlo mě, že je do mě možná zamilovaný, ale pak jsem ten nesmysl zavrhla. Přece by se slavný model a nejkrásnější kluk v Paříži jako on nezamiloval do holky jako jsem já. Navíc mě ještě nedávno šikanovali.
Taky jsem si vzpomněla na moje rozhodnutí, když jsme stáli před jeho domem. Dneska jsem mu měla říct hlavní důvod, proč o sobě pochybuju a proč jsme se sem přestěhovali. Kromě Alyi to zatím nikdo nevěděl, jenom já a moji rodiče. Povzdechla jsem si. Než jsme se odstěhovali, slíbila jsem si, že to řeknu jenom tomu, komu budu věřit a budu vědět, že mě nezklame. Nikdy by mě nenapadlo, že někoho najdu tak rychle a ani ve snu, že to bude nějaký kluk.
Jak jsem si vzpomněla na svoji vesnici, vrátily se i vzpomínky na babičku. Neudržela jsem se a po tvářích mi začaly téct slzy. Zrovna jsem si je chtěla utřít, ale v tom momentě se vrátil Adrien se dvěma hrnky čaje v rukách. Hrnky položil na stůl, zavřel za sebou dveře, ale jakmile mě uviděl, jak brečím, šel rychle ke mně i s oběma šálky plnými čaje. Divila jsem se, že cestou nic nerozlil, já bych takové štěstí rozhodně neměla.
Posadil se vedle mě a objal mě jednou rukou kolem ramen. Ještě předtím položil oba hrnky na stolek.
„Copak se děje, princezno? Proč ten smutek?" zeptal se tak milým hlasem, že má člověk chuť mu všechno vyklopit.
S povzdechem jsem zvedla hlavu, abych se na něj podívala. On mi hned setřel slzy palcem a věnoval mi jeden ze svých podmanivých úsměvů.
„Vzpomněla jsem si na babičku, Adriene. Chybí mi," svěřila jsem se mu a on si mě přitáhnul k sobě.
„No tak, princezno, to bude dobrý. Jsem tady s tebou," šeptal a já mu to začala věřit.
„Víš, čekala jsem na pravou chvíli, kdy ti budu moct říct skutečný důvod, proč jsme se sem přestěhovali a myslím, že bys to už měl vědět. Jo a asi to bude i ten důvod, proč o sobě tolik pochybuju, jak jsme se bavili před domem," vydechla jsem smutně.
Adrien si povzdechl a pak mi podal jeden z hrnků, které se doteď nacházely na stolku. Zrovna to byl bílý s červenými srdíčky. Teď už se mi ten úsměv podařil.
„Tak povídej, Mari. A prosím, snaž se nebrečet, nebo se neudržím a začnu taky," řekl a já trochu zasmála. On se zase usmál, pomalu se napil ze svého hrnku a já si jen vychutnávala to teplo. Podívala jsem se na něj a začala s vyprávěním.
„Kdysi jsem měla jednoho kamaráda. Jmenoval se Luka a tehdy se mě zastal, když si ze mě kluci ve třídě dělali srandu. Ani nevím, jak se to stalo, ale já a Luka jsme se potom začali bavit a stali se z nás přátelé, asi jako ty a já teď. Někdy mi ho připomínáš, víš? Jenže já se do něj po nějaké době zamilovala," dala jsem si pauzu, abych se mohla napít čaje, který mi Adrien uvařil. Byl výborný.
„On byl ještě někdo jako já a ty ses do něj zamilovala? Páni, toho kluka bych rád poznal, možná by mi mohl dát pár typů," podrbal se Adrien na bradě a mě to donutilo ke smíchu. Představa, že se spolu ti dva baví, byla zvláštní, ale zároveň příjemná. Položila jsem hrnek s čajem na stolek u gauče.
„No, nebyla to úplně procházka růžovou zahradou, jak si asi myslíš. Jednoho dne jsem se rozhodla, že Lukovi řeknu, co k němu cítím, že ho miluji. Jenže on ke mně tehdy přišel s tím, že se dnes dozvěděl, že se musí stěhovat. Prý neměl na výběr, rodiče dostali lepší práci někde v nějakém větším městě. Ani jsem mu to nestihla říct, rozloučil se se mnou. Chvíli jsme si volali, ale pak jsme na sebe ztratili kontakt a já ho od té doby neviděla, ani o něm nic neslyšela.  Několik dní po té se všichni ve třídě dozvěděli, že odjel a že jsem ho milovala. Začali si ze mě dělat srandu každý den. Nejdříve to byly malé věci, jako posměchy a tak, ale pak to přerostlo v šikanu. To byl ten hlavní důvod, proč jsme se po babiččině pohřbu přestěhovali sem. Už jsem to dál nevydržela, naposledy mi jeden kluk hodil do tašky zmrzlinu s tím, že už ji prostě nechce a všechno učení se mi tak zničilo. A to všechno kvůli tomu, že Luka odjel. Nestihla jsem mu říct, co k němu cítím, ale ještě se stalo tohle..." poslední slovo jsem už řekla s mnoha slzami na obličeji.  Během vyprávění jsem se na Adriena ani jednou nepodívala, zatímco on mě zřejmě pozoroval při každém slově. Sice mi říkal, abych se snažila nebrečet, ale díky těm vzpomínkám jsem to nevydržela.
Když jsem zvedla hlavu, díval se najednou někam mimo.
„Adriene?" oslovila jsem ho a on sebou trhl.
„P-promiň, princezno, já...jen jsem nevěděl, čím vším sis musela projít. Teď už všechno chápu, hlavně to proč jsi brečela tam v parku...je mi to líto, strašně moc," vydechl a já zmateně sledovala, jak pokládá svůj hrnek na stolek u gauče.
Najednou mě obejmul tak pevně, že jsem nemohla dělat skoro nic. Chvíli jsem tam jen tak seděla, ale pak mu obětí oplatila.
„Neměl jsem po tobě chtít, abys mi to vyprávěla, Mari. Omlouvám se...poslední, co jsem chtěl bylo, aby ses mi tady rozbrečela," řekl a pak se na mě podíval, stále jsme seděli v obětí. Nevím proč, ale zdálo se mi, že měl v očích slzy. Ty moje opět setřel svým palcem a potom mi věnoval jeden ze svých nádherných úsměvů.
„Nejhorší na tom všem je, že jsem si po Lukově odejzdu slíbila, že už se nikdy do nikoho nezamiluju. Nechci mít znovu zlomené srdce," poslední větu jsem pronesla šeptem.
„To chápu, ale měla bys vědět, princezno, že všichni kluci nejsou stejní. Nemusí tě opustit tak jako on," pokrčil rameny. „Proč si kvůli jedné nešťastné události kazit život, hm?"
Usmála jsem se. „To samé mi říkala i Alya."
„Takže ona o tom ví?" zeptal se Adrien možná trochu dotčeně.
„Jo, víš...když jsem u ní spala, měla jsem noční můru a ta se týkala toho všeho. Musela jsem jí to říct a že to řeknu tobě jsem se rozhodla až dneska, jak jsi mi vyprávěl o těch obrazech."
„Ach tak," přikývl chápavě. „Když teď udělám jednu věc, nebudeš se zlobit?" podíval se mi do očí a já ho najednou přestala chápat.
„Co tím chceš říct, Adriene?"
Na jeho tváři se objevil tajemný úsměv. Najednou se ke mně začal přibližovat, po chvíli se jeho rty ocitly nebezpečně blízko těch mých. Pochopila jsem, co chce udělat, ale bylo pozdě ho odstrčit. Navíc jsem si ani pořádně nebyla jistá tím, jestli to chci.
V tom okamžiku mě jemně políbil na rty a já si najednou uvědomila, že je to můj úplně první polibek a že za něj může on. Slavný model Adrien Agreste.

***

Ahojky lidičky 😊😍
Myslím, že tohle je taková ta zlomová chvíle, na kterou jsme všichni čekali, takže...co na ten konec říkáte? Napadlo vás, že by ji mohl Adrien políbit? Myslíte, že udělal dobře? Klidně pište, zajímá mě váš názor, navíc se trochu nudím, takže si ráda počtu 😍😘

Jinak tahle kapitola byla nejdelší, co jsem kdy napsala - 1577 slov a já bych ji chtěla věnovat Hela003 za ten boží cover a celkově za podporu při psaní. 😘

Doufám, že se vám dnešní část líbila a další bude zase v úterý 💕

Less216 🐞