Život poté

7. Poprvé v nové škole

Marinette

V pondělí ráno jsem vstala celkem brzy. I když jsem musela jít do školy, těšila jsem se, že zase uvidím Adriena a jedna pozitivní věc byla, že tam nemusím být sama. Doufala jsem ale, že Adrien bude ve škole dřív, jelikož jsem musela zajít ještě za třídní učitelkou do kabinetu. Ta mě měla odvést do třídy.
Na sobě jsem měla delší růžové kraťasy, bílé tričko a šedé sako. Moje vlasy byly svázané do dvou klasických culíků, ještě jsem si vzala batoh a hned poté seběhla schody dolů do kuchyně.
„Tak jak se těšíš do nové školy, beruško?" zeptal se mě táta, když jsem si sedla ke stolu a zakousla se do teplého croissantu.
„No trochu se bojím toho, co tam bude za lidi a tak, ale myslím, že bych to mohla zvládnout," usmála jsem se a táta přikývl. Mamka se na mě otočila, stála u dřezu a myla jeden talíř. Zřejmě už jedla.
„To jsme rádi, Marinette. My budeme dneska dlouho v pekárně, musíme tam ještě něco udělat a zítra už můžeme otevřít," usmála se. „Ani nemůžu popsat, jak se těším...naše vlastní pekárna."
Byla jsem ráda, že je mamka konečně šťastná a už se tolik netrápí. Ještě chvíli jsem seděla s rodiči v kuchyni, ale pak jsem viděla, kolik je hodin a rychle vystřelila ven. Nebylo pozdě, spíš akorát tak na to, abych šla.

Došla jsem ke škole a rozhlížela se kolem sebe. Po Adrienu Agrestovi ovšem nebylo ani památky, takže jsem se vydala ke vchodu do budovy. Váhala jsem, jestli mám chvíli počkat, ovšem problém byl v tom, že jsem ho neviděla třeba ani na chodbě a data bohužel taky ještě neměla. Číslo jsme si na sebe jaksi zapomněli dát, nepřišlo nám to důležité, ale za deset minut mělo zvonit a ten kluk nikde.
Zklamalo mě to, myslela jsem, že tu bude čekat, jak jsme se domluvili. Navíc ani neměl odvahu mi napsat, že nepřijde. Povzdechla jsem si a odevzdaně se vydala směrem ke kabinetu mé nové třídní učitelky. Zaklepala jsem na ně a po chvíli zaslechla rychlé kroky. Nebo spíš klapání podpatků. Následně se otevřely hnědé dveře.
„Dobrý den, já jsem Marinette Dupain-Chengová a mám chodit do vaší třídy," usmála jsem se mile, nebo jsem se o to alepsoň pokusila. Ten Adrien mou náladu totiž zkazil tím, jak nedorazil. Ještě si to s ním vyříkám.
„Ach ano, promiň, zapomněla jsem. Chvilku počkej, musím si ještě něco vzít a pak půjdeme," řekla a otočila se na podpatku, následně přešla k jednomu stolku v kabinetu. Z toho vzala nějaké desky a penál, načež se vydala zpátky ke mně.
Já jsem si ji mezitím prohlédla. Měla zrzavé vlasy svázané v drdolu a na době světle zelené sako a modrou sukni. Vypadala docela mile a naznačovalo to i její chování ke mně. Jakmile byla u mě, zamkla dveře a vydala se rovně chodbou, já ji následovala.
„Zavedu tě do tvé třídy, něco nám o sobě řekneš a já pak půjdu učit zase jinam, ano?" otočila se na mě s úsměvem.
„Dobře," víc jsem k tomu neměla co dodat.

Do třídy jsme se dostaly se zvoněním a když jsme tam přišli, všichni okamžitě šli ke svým místům, kde si stoupli na pozdrav. Po pokynu učitelky se posadili, já se mezitím rozhlížela po třídě. Nikde žádná známá tvář, což mě trochu zamrzelo. Lidí tady moc nebylo, zřejmě jich hodně chybělo. Všimla jsem si dvou volných míst v prvních předních lavicích u dveří, přesně za sebou.
V té první seděl kluk s tmavpu pletí a brýlemi, bylo vidět, že je nervózní. Za ním byla holka se snědou pletí a rozpuštěnými hnědými vlasy. Taky měla brýle a mně to přišlo trochu komické. Vypadali podobně.
„Ahoj, třído, koukám, že je nás tady dneska pět a půl, ale snad to nějak zvládneme," začala učitelka. „Chtěla bych vám představit novou spolužačku, můžeš nám říct něco o sobě, drahá?" podívala se na mě s úsměvem a já přikývla.
„Takže ahoj, já jsem Marinette Dupain-Chengová, je mi šestnáct let. V pátek jsme se sem přistěhovali s rodiči a bydlíme kousek od školy. Mám ráda přírodu, hudbu, kreslení a občas navrhnu nějaké oblečení nebo tak něco," pokrčila jsem rameny a během svého proslovu sledovala lidi ve třídě. Nevypadali, že by je to zaujalo a já se jim ani nedivila. Koho by taky zajímala holka z vesnice?
„Dobře, to stačí, Marinette. Můžeš se posadit támhle vedle Alyi," usmála se učitelka a já přikývla. Potom jsem se vydala k lavici, kde bylo prázdné místo a kam mi bylo řečeno, že mám jít.
Posadila jsem se a začala si vybalovat věci. Učitelka ještě něco říkala, ale já ji neposlouchala a vypadalo to, že holka sedící vedle mě, taky ne. Místo poslouchání se ke mně totiž otočila.
„Ahoj, jsem Alya," usmála se a natáhla ke mně ruku. „Aneb zdroj všech informací, kdybys potřebovala cokoliv vědět, stačí se obrátit na mě."
„Já jsem Marinette," přivítaly jsme se a já si položila tašku na zem. „A rovnou se tě na něco zeptám, jestli nevadí," podívala jsem se na Alyu, která zavrtěla hlavou.
„Znáš někoho jménem Adrien Agreste?" zřejmě blbá otázka na úvod, ale nemohla jsem jinak. Měla jsem totiž pocit, že mi Adrien tak trochu lhal, že chodí sem do školy. Kdyby sem totiž chodil, byl by tady. Nejdříve mou důvěru získal, ale teď jsem si nebyla jistá, jestli mu můžu věřit i potom.
„No..." Alya mi zřejmě chtěla odpovědět, když v tom okamžiku se rozrazily dveře třídy a dovnitř vtrhl on.

***

Ahoj všichni, máme tu další kapitolku, tak doufám, že se vám líbila stejně, jako ty předchozí 😍😘
Má přesně 908 slov, což je tak akorát 😊

No nic, u pokračování se uvidíme ve středu, tak snad to rychle uteče 😉 mám vás ráda, lidi 😍😍😘

Less216 ❤