Život poté

24. Zase přátelé

V tu chvíli se mezi námi rozhostilo ticho a napětí by se dalo krájet. Jakmile Adrien vyslovil jméno kluka, do kterého jsem byla kdysi zamilovaná a který byl podle všeho ve stejném městě jako já, rozbušilo se mi srdce. Mohlo by mi klidně vyskočit z hrudi a jednu chvíli jsem si byla jistá, že to musí slyšet i on. Dobrou minutu jsem nemluvila.
On se vrátil do mého života. Luka je tady. Můžu se s ním konečně setkat a zjistit, co se stalo, že mi přestal volat. Ale proč se sakra baví s Chloé?!
„Princezno, jsi v pořádku?" zeptal se mě najednou Adrien strarostlivě a já sebou trhla.
„J-já..." zničehonic jsem nevěděla, co mám říct a do očí se mi nahrnuly slzy. Byla jsem smutná, naštvaná a šťastná zároveň, měla jsem v sobě úplný zmatek.
„Marinette, co se děje?!" ozval se zase v telefonu Adrienův hlas, ale nedokázala jsem odpovědět.
„M-musím končit...n-nezvládám to. Promiň," vydechla jsem po chvíli. Tohle na mě bylo vážně moc.
„Počkej, prosím. Sice mám zaracha, ale otec zase někam odjel, takže se za tebou můžu stavit. Nikdo se nedozví, že jsem pryč. Do půl hodiny jsem u tebe!" řekl a zavěsil.
Jak by mohl být u mě tak rychle? Nechápala jsem to, ale v tom momentě mi to bylo jedno.
Položila jsem mobil na stůl a nechala po tváři téct slzy.

Adrien

Po našem rozhovoru jsem na nic nečekal. Už jsem byl sice skoro doma, ale pro Marinette bych udělal cokoliv. Rychle jsem se rozeběhl na nejbližší autobusovou zastávku, abych se mohl dostat ke škole. Otamud už to bylo k mojí princezně jenom kousek.
Měl jsem štěstí, protože autobus přijel do deseti minut. Dal jsem si totiž slib, že pokud tady nebude do čtvrt hodiny, vezmu to prostě pěšky...nebo spíš zase poběžím.
Jakmile jsem se dostal do autobusu, zavřely se za mnou dveře. Nikdo kromě mě nenastoupil, ale vevnitř bylo docela dost lidí. Pár se jich na mě podívalo a mně přišlo, že mě poznali. Nikdo z toho naštěstí nedělal žádnou vědu, byl jsem jim za to vděčný.
Cesta mi ubíhala déle než normálně, srdce jsem měl až v krku, ale něco mi říkalo, že Mari na tom musí být ještě hůř. Vždyť tady se jednalo o kluka, se kterým se viděla před několika lety a kvůli jehož odchodu si z ní začali dělat srandu a šikanovat ji. To všechno jenom proto, že zjistili, že je do něj zamilovaná.
Bylo mi jí líto víc než kdy dřív, tohle si rozhodně nezasloužila, ona ne. Na nic jsem nečekal a když autobus zastavil kousek od školy, rozeběhl jsem se jak nejrychleji to šlo. U pekárny jsem byl za dvě minuty a v tu chvíli mi došlo, že poznám její rodiče. No, představoval jsem si to trochu jinak, ale tohle se taky počítalo.
Nadechl jsem se a vešel do prodejny. Moc lidí tady nebylo, jen u pokladny zrovna někdo platil. Stoupl jsem si do řady a jakmile dívka přede mnou odešla, všechna moje pozornost se obrátila na malou ženu s krátkými vlasy, ale ta barva byla stejná jakou měla Mari. To musela být její mamka.
„Tak co to bude, mladý muži?" usmála se na mě a ten úsměv mi hned připomněl holku, kvůli které tady jsem. Musel jsem se usmát.
„Dobrý den, já jsem kamarád Marinette a...potřeboval bych s ní mluvit. Vy jste její máma?" zeptal jsem se, abych si ověřil svoji teorii.
„Ano, to jsem. Marinette je u sebe nahoře, jenom mi řekni, jak se jmenuješ?" podívala se na mě podezřívavě.
„No...jsem ten kluk, se kterým se Mari tehdy potkala v parku, jmenuju se Adrien Agreste," představil jsem se zdvořile.
„To jsi ty?" podivila se. „Ten její nejlepší kamarád?"
„Vlastně jo," přikývl jsem.
„Ráda tě poznávám, Adriene, jsem Sabina a musíš si jít s Marinette promluvit. Minulý týden přišla ze školy strašně smutná a možná kapku naštvaná, ale nechtěla mi nic říct. Od té doby s námi moc nemluví, snaží se nám spíš vyhýbat," vychrlila na mě rychle a já nestačil nic říct.
„Jo, no možná vím, co se děje. Mohl bych jí pomoct," usmál jsem se a Sabina přikývla.
„Tak běž nahoru, já teď musím obsluhovat," řekla a ukázala mi, kudy se dostanu ven z pekárny.
Poděkoval jsem, prošel pár místnostmi a ocitl se na schodech vedoucích k bytu. Ty jsem rychle vyběhl až úplně nahoru, protože se mi Marinette zmínila, že má balkón.
Ty schody mi daly pěkně zabrat, takže jsem si musel u dveří odpočinout. Potom jsem zazvonil na zvonek a čekal.

Po chvíli se ozvaly tiché kroky a když se dveře otevřely, stála v nich Marinette. Nějakou minutu jsme na sebe jen zírali, ona vypadala strašně unaveně. Pod očima měla kruhy a vlasy měla rozcuchané, pár pramenů jí koukalo z culíků. Pořád se mi ale zdála neskutečně krásná.
Najednou jako by se vzpamatovala. Vrhla se mi kolem krku a zabořila mi obličej do ramene. Já tam chvíli zaraženě stál, nakonec jsem jí položil ruce na záda a přitáhl k sobě, jak nejvíc to šlo.
„No tak, Mari. Všechno bude v pohodě," šeptal jsem jí konějšivá slova a přitom ji hladil rukou po zádech. Ona se ode mě odtáhla a podívala se mi do očí, pořád jsme ale stáli v obětí.
„Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi tady. Ale asi jsem tě vyděsila svým vzhledem," usmála se smutně.
„Ale ne. Jsi pořád krásná," řekl jsem a ona se začervenala. Přesto si ale účes upravila, teď už vypadal stejně jako vždycky.
„Je to lepší?" zeptala se.
„Lepší," kývl jsem hlavou a pak ji rukou pohladil po tváři. Přitom jsem se jako vždycky přemáhal, abych neudělal nějakou pitomost.
„Adriene...." vydechla a já sebou trhnul.
„Promiň," stáhnul jsem ruku z její tváře.
„V pohodě, jen...nechceš jít dovnitř?" zeptala se a já bez váhání přikývl.

***

Ahojky, tak konečně je víkend 😆 snad jste všichni přežili pátek 13. a nikomu se nestalo nic strašného.^^ Mimochodem, už dřív jsem vám říkala, že se příběh blíží ke konci, ale nedávno jsem připsala ještě dvě kapitoly, protože mi tam něco prostě chybělo. Tím pádem můžete čekat ještě 6 kapitol a epilog, takže se máte na co těšit. 😊😁

Jo a jelikož včera vyšel nový klip na písničku o Miraculous The wall between us, tak jsem se rozhodla, že vám ho sem dám. Sice je to francouzsky, ale na YouTube si to pak můžete najít s anglickými titulky, kdybyste chtěli. Já jsem se do té písničky zamilovala a doufám, že bude v angličtině 😅😍

No nic, to by bylo tak všechno a další kapitola vyjde v úterý ❤❤

Less216🐞