Život poté

3. Prohlídka města

Jak jsem si dobře spočítala, vybalování mi trvalo skoro celé odpoledne. Rodiče se vrátili, když jsem měla téměř hotovo a všechny věci byly uloženy perfektně na svých místech. Zbývalo jen odnést pár ručníků, osušek či mýdel do nové koupelny, což jsem udělala ani ne za dvě minuty. Ještě, než jsem sešla dolů, musela jsem se trochu upravit.
Vlasy jsem si dnes ráno rychle svázala do dvou culíků. Nosila jsem je pořád  a nějak se mi nechtělo tenhle zvyk měnit.
Možná to dávalo trochu smysl, jiná škola, jiný styl života nebo jiný vzhled, ale to nebylo nic pro mě. Změny nebyly mým silným šálkem čaje, až na tu školu. Tu jsem změnit musela, jinak bych se šikany nikdy nezbavila. Nakonec jsem bez váhání seběhla schody dolů do kuchyně, abych pomohla našim vybalit nákup.
Ještě, než se všechno naskládalo na svá místa, rozhodli jsme, co bude k večeři a nechalo se venku pár ingrediencí na špagety. Tohle jídlo jsem prostě milovala.
Po večeři jsem pomohla rodičům umýt a uklidit nádobí. Oni se šli pak koukat na televizi a já se vydala k sobě do pokoje. Chvíli jsem si četla, ale jelikož jsem byla unavená z té dnešní dlouhé cesty sem do města, usnula jsem téměř hned s knihou v ruce. Ani jsem se nestihla převléct do pyžama.

Ráno mě probudily sluneční paprsky, které se do pokoje dostávaly díky mému velkému oknu u stolku s počítačem.
Otevřela jsem oči, abych se podívala, kolik je hodin. Čtvrt na devět, bezva. Zaúpěla jsem. Vstávat se mi nechtělo, takže jsem se otočila na druhý bok a rozhodla se, že si ještě aspoň do devíti odpočinu. Přece jenom, nikam jsem nespěchala, chtěla jsem jít jenom ven a na procházku byl čas celý den.
Vstala jsem tedy v devět, dala si snídani s rodiči a ti se mě samozřejmě ptali, co budu dělat dneska. Jak jinak.
„No, mám v plánu se jít trochu projít. Víte, poznat tuhle část města, najít nějaký ten park a tak. Sice je jeden hned tady, ale možná by tu mohlo být i něco, kam by nechodilo tolik lidí," zamyslela jsem se.
„To zní dobře. Rádi bychom šli s tebou, ale musíme vymalovat dole v pekárně. Až přijdeš, mohla bys nám jít pomoc, co ty na to?" zeptal se taťka.
„To by šlo, ale nevím, jak dlouho tam budu. To víte, nové město," usmála jsem se nevinně.
„Marinette, nikoho tady neznáš a mohla by ses ztratit. Vrať se do oběda, ať máme klid, ano?" podívala se na mě mamka prosebným pohledem. Nemohla jsem říct ne. 
„Dobře."

Když jsme dojedli, já opět pomohla s nádobím a mamka s tátou vzali několik věcí, potom s nimi zamířili do pekárny. Já se hned poté vydala ven, abych se mohla projít. Vzala jsem si s sebou i sluchátka, jelikož jsem chtěla poslouchat písničky.
Procházka mi trvala opravdu dlouho. Nějakou dobu jsem strávila v parku, co je u našeho domu a po chvíli se zvedla z lavičky, na které jsem doteď seděla. Hodiny na mém mobilu říkaly, že je přesně deset, rozhodla jsem se tedy jít dál.
Prošla jsem kolem školy, prohlédla jsem si alepsoň vchod, kterým v pondělí půjdu. Při té myšlence mi přejelo po zádech mrazivé chvění.  Doufala jsem, že tam budou normální lidé, ale hned mi bylo jasné, že to je zbožné přání, které se jen tak nesplní. Přála jsem si alespoň to, aby mě nechtěli šikanovat, protože toho jsem se bála nejvíce. Ale přece jenom, tohle je nový začátek, tudíž by to všechno mohlo být úplně jinak.

Když jsem došla k jedné cukrárně, dostala jsem zničehonic chuť na kávu, takže jsem vešla dovnitř. Byla to malá, útulná kavárna s několika stolky k sezení, ale lidí tam nebylo tolik. Snad jenom dva a jeden člověk si něco kupoval u pokladny, zřejmě nějaký dort, co jsem tak vypozorovala. Naštěstí tam měli i automat, u kterého stáli jen dva lidé. Stačilo si chvíli počkat a během těch pár minut jsem vyndala několik drobných.
Když už jsem měla kávu v kelímku, na tváři se mi objevil menší úsměv. Kelímek byl horký a krásně mě to hřálo, jinými slovy přesně to, co jsem potřebovala. Venku byl podzim, počasí trochu sychravé, ale naštěstí nepršelo a vypadalo to, že snad ani nebude.

S kelímkem kávy v rukách a sluchátkach na uších jsem šla dál. Moje oči se rozhlížely po městě plném lidí, i když byla teprve sobota dopoledne a skoro půl jedenácté.
Šla jsem dlouho, u toho si vzpomínala na staré časy. Na dobu, kdy jsme seděli s babičkou v kuchyni, povídali si a u toho se smáli. Tahle vzpomínka se mi vybavila díky několika starším lidem, kteří prošli kolem mě. Většinou to byly paní kolem věku mé babičky.
Ani nevím proč, ale najednou jsem dostala vztek na všechny okolo sebe a taky se mi chtělo brečet.
Naštěstí jsem právě procházela kolem nějakého parku, který vypadal prázdně. Trochu foukal vítr, takže mi pár pramínků vlasů padalo do obličeje. Nevadilo mi to, chtěla jsem si jen prostě někam sednout, a tak moje nohy zamířily hned k první lavičce od vstupu.
Posadila jsem se. Konečně parádní místo na odpočinek. Nikde nikdo. Nechala jsem se tedy unést a po tvářích mi začaly téct slzy, byla jsem smutná. Sice jsem teď žila ve městě a nic tady mi nemohlo babičku připomínat, ale když vám hraje do sluchátek smutná písnička a všude kolem vás chodí starší lidé, někteří dokonce s dětmi, věřte mi, že se to nedá zvládnout tak, jak by člověk chtěl. Nakonec to prostě nevydržíte.
Celou dobu jsem si myslela, že jsem sama, měla jsem ten pocit, že všichni jsou dost daleko ode mě a já tu sedím jen s kelímkem z půlky plným kávy, ztracená ve svých myšlenkách, ale mýlila jsem se. Zaslechla jsem totiž neznámý hlas, až jsem se vyděsila a trhla sebou.
„Jsi v pořádku, princezno?"

***

Ahoj všem 👋 💕

Máte tady třetí kapitolu, tak doufám, že se vám líbila 😍
Chtěla bych vám taky poděkovat za těch pár hvězdiček a komentářů u prvních kapitol. Vím, že to není moc, ale pro mě to znamená hodně. Jsem ráda, že tenhle příběh aspoň někdo čte, když jsem si s tím dala tolik práce a ještě teď nemám úplně vyhráno 😅 😍

No nic, jako vždy budu ráda za jakýkoliv komentář nebo hlas, mám vás ráda, lidi 😍😘

Další kapitola bude v úterý 💗

Less216💞