Život poté

21. Tohle je konec...

Další den ráno bylo úterý. Ať už jsem chtěla nebo ne, musela jsem jít do školy. Sice jsem se těšila na Adriena a Alyu, ale i tak pro mě bylo vstávání peklo.
Raději jsem nad tím už nepřemýšlela a rychle na sebe hodila černé legíny, bílé tričko a své šedé sáčko, protože venku počasí bylo chladnější než včera.
Rychle jsem seběhla schody, nasnídala se a dole v pekárně se rozloučila s rodiči, jako každé ráno. Potom stačilo už jen dostat se do školy.

Aby toho nebylo málo, před schody do budovy stála Chloé se svou kamarádkou Sabrinou. Alya mě stačila informovat, že Chloé je strašně rozmazlená princeznička a dcera starosty. Prý byla s Adrienem nejlepší kamarádka, což jsem trochu nechápala. Proč by se Adrien zahazoval s ní, když je i podle něj strašná? Nebo tady byla i možnost, že ho donutil jeho otec.
Alya tam zatím ještě nebyla, dokonce ani Nino a Adrien, bála jsem se. Vážně jsem nechtěla být sama v blízkosti Chloé, která se mi protivila už jenom tím, jak povýšeně se dívala na ostatní.
Nemohla jsem však nic dělat. S Alyou a kluky jsme byly domluvené, že na sebe počkáme. Postavila jsem se tedy automaticky co nejdál od ní a doufala, že se mí přátelé objeví co nejdříve.
Stalo se však to, čeho jsem se nejvíc bála. Chloé se otočila mým směrem a šla ke mně, Sabrina spolu s ní.
„Marinette, můžeš na slovíčko?" oslovila mě tím svým hlasem blondýna a já si povzdechla.
„Promiň, ale čekám tady na Alyu," doufala jsem, že se jí tímhle zbavím. Bohužel ji to ani v nejmenším neodradilo.
„Bude to jen chvilička, potřebuju ti něco říct," podívala se na mě velkýma psíma očima snad aby dosáhla svého. Sabrina si mě měřila pohledem, nic neříkala.
„Tak dobře," souhlasila jsem nakonec jen proto, abych ji měla z krku.
Chloé se vítězně usmála, objala mě rukou kolem ramen a šla se mnou od její kamarádky dál. Když jsme se zastavily, pustila mě.
„Všimla jsem si, že se poslední dobou hodně bavíš s Adrienem a jeden můj kamarád vás viděl v sobotu v parku, takže bych ti ráda něco řekla...je vidět, že jsi na minulé škole moc přátel neměla, ale radím ti, aby ses s ním pro své bezpečí přestala stýkat," podívala se na mě vážně a já překvapeně zamrkala.
„Pro moje bezpečí? Co tím chceš říct, Chloé?"
„Víš...Adrien je můj nejlepší kamarád a tím pádem patří mně. Jestli se s ním budeš dál vídat, můžu ti udělat ze života peklo. Třeba bych mohla říct ostatním, že tě v minulé škole šikanovali, což bys asi nechtěla, mám pravdu?" usmála se škodolibě a já vykulila oči.
„Jak o tom sakra víš?!" zvýšila jsem trochu hlas, ale pak si uvědomila, že by nás někdo mohl slyšet.
„Mám své zdroje, princezno," řekla, narážela tak na přezdívku, kterou mě Adrien oslovoval.
Hlasitě jsem polkla. Nechtěla jsem, aby všichni věděli, proč jsem vlastně tady, ale Adriena jsem měla ráda...
„Nemůžeš mi nařizovat, s kým se mám bavit," zamračila jsem se. Tohle už bylo přes čáru.
„Ale jo. Já můžu všechno, Marinette," řekla a pak se otočila na svou kamarádku. „Sabrino, mohla bys.."
Věděla jsem, že je konec. Nadechla jsem se a natáhla ruku směrem k ní.
„Počkej! Prosím, nikomu to neříkej...slibuju, že se nebudu s Adrienem bavit, jenom si to nech pro sebe," podívala jsem se na ni prosebným pohledem a ona se spokojeně usmála.
„Hodná holka a neboj, tvoje tajemství je u mě v bezpečí," mrkla na mě.
Něco ve mně mi říkalo, že bych jí neměla poslouchat, že bych jí neměla nic věřit, ale její slova se mi ozývala v hlavě doslova jako ozvěna.
Když spolu se Sabrinou zmizela z mého dohledu, objevila se vedle mě Alya.
„Ahoj kočko, promiň, že jdu pozdě, ale musela jsem ještě pomoct našim a-" nenechala jsem ji domluvit a vrhla se jí kolem krku se slzami v očích.
„Marinette, co se děje?" zeptala se, když jsem se od ní odtáhla.
„Alyo, stalo se něco strašnýho," vydechla jsem ztrápeně a chtěla jí všechno říct, jenže vtom se před školou objevila černá limuzína, ze které vystoupil Adrien.
Sledovala jsem ho smutným pohledem, jak jde směrem ke mně a v očích měla slzy. Alya se mě pořád ptala, co se stalo a ať jí to řeknu, ale nemohla jsem o tom mluvit před ním.
„Ahoj holky," zamával nám. Alya ho normálně pozdravila, ale já nebyla schopná se mu ani podívat do očí.
„Ahoj," zamumlala jsem potichu a nadechla se. „Adriene, promiň, že ti to říkám hned takhle po ránu, ale už se spolu nesmíme bavit. Bude to lepší pro nás pro oba. Vím, že to bude těžké, ale prosím, zapomeň na mě. Dělej, jako kdybych se sem nikdy nepřestěhovala."
„Princezno, co to povídáš? Jsi v pořádku?" zeptal se mě starostlivě a já viděla jeho nechápavý pohled. Po svém proslovu jsem zvedla oči, abych se střetla s těma jeho plnýma překvapení.
„Marinette, přeskočilo ti? Co to sakra vyvádíš?!" vyjela na mě Alya a já si povzdechla.
Adrien se na nás dál nechápavě a smutně díval. Tenhle ublížený pohled patřil ale hlavně mně a já s tím nemohla nic dělat.
„Jak jsem řekla, bude to lepší pro nás oba," zopakovala jsem Adrienovi tentokrát do očí.
„Mari..." vydechl potichu, když jsem se k němu otočila zády a vydala se směrem ke škole, po tváři mi stékaly slzy.
Vážně pro mě nebylo lehké takhle odkopnout svého nejlepšího přítele, který mi nic neudělal, naopak. Vždycky tady pro mě byl, když jsem ho nejvíc potřebovala, a právě proto mě to tak bolelo. Měla jsem ho ráda a potřebovala ho ve svém životě. Bohužel to ale nešlo...

***

Ahoj, lidičky 😊
Hádám, že po této kapitole mi většina z vás chce asi něco udělat, ale budu doufat, že ne xd

Jinak doufám, že se vám kapitola líbila a jako vždy budu ráda za jakýkoliv hlas nebo komentář 😍😘
Na pokračování si budete muset počkat do neděle, ale to se dá přežít.
Taky jsem vám chtěla říct, že knížka je už dopsaná a do konce nám zbývá kolem osmi kapitol...😍

Less216 🐞