Život poté

16. Nečekaná návštěva

„A-Alyo? J-jak dlouho tady stojíš?" zeptala jsem se překvapeně.
„Dost dlouho na to, abych všechno pochopila kočko. Adrien maluje obrazy, že jo?" ujišťovala se, stále opřená o rám dveří. Já přikývla.
„Jo, ale zatím to prosím nikomu neříkej. On se s věcmi nikomu moc nesvěřuje a mně věří jako jedné z mála. Nechci si to pokazit, je to po dlouhé době můj první kamarád," podívala jsem se na ni prosebným pohledem. Ona se jen usmála a já překvapeně zamrkala. Čekala bych od ní všechno, jen ne úsměv.
„V klidu, Mari. Nemám v plánu to nikomu říct, jen mě to překvapilo. Rozhodně bych tohle od slavného modela nečekala."
„Jo, to já taky ne. Ale aby sis nemyslela, že to vím dlouho. Řekl mi to teprve dneska a vlastně taky váhal...doma to nemá zrovna jednoduché, víš? Neměla bych o tom mluvit," povzdechla jsem si.
„Chápu. Chtěla bys jít za ním, že?" podívala se na mě a já překvapeně zamrkala.
„C-co? N-ne, jak tě to prosím tě napadlo?"
„Ale no tak, kočko. Vidím to na tobě a klidně běž, mně to nebude vadit. Holky už jsem hodněkrát hlídala sama," mrkla na mě.
„Nemůžu, Alyo. Zaprvé jsme se domluvili na pondělí a zadruhé ani nevím, kde bydlí. Navíc dneska jsme se už viděli, nemusíme spolu trávit každou chvíli."
„Dobře no, jak myslíš. Můj názor znáš a kdyby se to změnilo, klidně jdi, adresu ti můžu dát," usmála se.
Zamyslela jsem se. S Adrienem jsme si byli hodně blízcí a teď měl dům pro sebe, tahle příležitost se rozhodně nemusela opakovat. K Alye jsem mohla zajít kdykoliv, ale zase jsem ji tady v tom nechtěla nechat samotnou, i když mě sama do toho nutila. Taky mě vyděsil ten konec našeho hovoru.
„Tak dobře, půjdu za ním, ale musíš mi vysvětlit, jak se tam dostanu. Víš, že mi ještě dělá trochu problém se tady v Paříži vyznat," povzdechla jsem si a Alya se usmála.
„Bez problému. Takže..."

Adrien

Byl jsem zalezlý ve svém velkém pokoji u nás doma. Hrál jsem na piano jednu pomalou, možná i krapet smutnou skladbu a užíval si každičký tón, který se z toho hudebního nástroje linul. Nic jsem nevnímal, jen to ticho, samotu a prázdno ve svém pokoji.
Moje myšlenky často zabíhaly k Marinette, viděl jsem před sebou její krásný pohled a úsměv. Jedna moje část si i přála, aby tady byla se mnou a poslouchala moje hraní, nebo se kochala mými obrazy uloženými ve speciální místnosti. Trochu jsem se bál jejího názoru na mé výtvory, zvláště na jeden konkrétní, ale rozhodně by to bylo lepší, než být sám ve velké vile. Můj bodyguard byl zalezlý někde v domě, ale moc se s ním bavit nedalo.

Pomalu jsem dohrál poslední tóny melodie a s tím konečným si povzdechl. Tahle samota mě užírala, drásala mou mysl zevnitř, myslel jsem, že se z toho zblázním. Nemohl jsem jít ani ven, prostě nic.
V tom mi přišla zpráva na mobil. Když jsem si ji přečetl, oči mi málem vypadly z důlků. Rozhodl jsem se jí zavolat. Hovor přijala hned, až jsem se divil.
„Vážně jsi právě před mým domem, princezno?"
„No pokud je to ta velká děsivá vila, která nahání hrůzu a má obří plot, tak jo. Jsem před tvým domem a vážně doufám, že tam jsi," řekla a já se neudržel. Musel jsem se začít smát.
„Jo, je to ona. Ach, ani nevíš, jak jsem rád, že jsi přišla...hned tě pustím dovnitř, jen tam chvíli počkej," usmál jsem se. Zavěsil jsem a do očí se mi nahnaly slzy. Moje princezna za mnou přišla, nemohl jsem tomu uvěřit. Poslední dobou jsem na ni pořád myslel. Sice jsme se viděli dneska ráno a měla za mnou přijít v pondělí, ale tohle bylo mnohem lepší.
Zvedl jsem se ze stoličky u piana a s úsměvem vyběhl z pokoje ke dveřím do haly. Zmáčkl jsem tlačítko, aby se otevřela brána a Marinette mohla vejít dovnitř. Kamerou jsem viděl, jak tam chvíli překvapeně stojí a rozhlíží se kolem sebe, načež se vydává směrem ke schodům vedoucím do domu.
Dál už jsem to nevydržel a vyběhl z domu. Mari už byla v polovině cesty a jakmile mě uviděla, rozeběhla se směrem ke mně.
Neudržel jsem se a obejmul ji. Přitáhl jsem si ji k sobě a nasál její vůni. Ona se na mě překvapeně podívala. Nevinně jsem se usmál.
„Nevadí ti, že tě objímám, že ne?"
„Sice jsem si odvykla, ale je to příjemné," pokrčila rameny a já se musel zasmát.
„To máš pravdu. Řekl jsem ti už, že ti to v tom kabátu strašně sluší?" zeptal jsem se jí, přičemž jsme stále byli v obětí.
„Ale no tak, Adriene," řekla a začala se jemně červenat.
„Jsi vážně krásná, princezno," nemohl jsem odolat a složil jí další poklonu. Tentokrát se její tváře zbarvily úplně do ruda. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát. Byla opravdu roztomilá.
„To si fakt myslíš?"
„Jasně, že jo. Měla bys o sobě přestat tolik pochybovat, Mari."
„To je těžké. Nemůžu s tím přestat," povzdechla si a já jí položil ruku na tvář. Trochu sebou trhla, zřejmě ji to vyděsilo.
„Proč? Co se stalo, princezno? Co tě nutí o sobě pochybovat?"
Povzdechla si a sklopila svůj pomněnkový pohled k zemi. Zřejmě jsem se trefil do černého.
„Asi už je na čase, abys znal pravdu i ty. Tak jo, všechno ti povím, ale ne venku a jen, když slíbíš, že to zůstane jenom mezi námi," najednou se mi podívala do očí a já měl co dělat, abych se v těch jejích neutopil.
Vypadalo to, jako by mě zhypnotyzovala pouhým pohledem. Přikývl jsem.
„Dobře, Mari. Nikomu nic neřeknu, slibuju."
„A asi bys měl vědět ještě něco. Alya nás slyšela, jak spolu voláme a dozvěděla se o tom, že maluješ. Slíbila, že to zůstane jen mezi náma. Promiň, mělo to být tajemství, věřil jsi mi a já tvou důvěru zradila," omluvně se na mě podívala a já se usmál. Překvapeně zamrkala.
„Hádám, že to díky ní jsi tady, viď?"
„Jo. Dala mi tvoji adresu a řekla, kudy se sem dostanu, ale to nějak nesouvisí s-"
„Tak tím pádem jí to prominu, protože kdybys sem nepřišla, byl bych tady doma sám a to rozhodně není nejlepší," řekl jsem a ona na mě zírala s pusou otevřenou dokořán.
„T-ty se nezlobíš? P-přijmeš mou omluvu jen tak?" nechápavě na mě koukala.
„Samozřejmě, princezno. Co jsi taky čekala, že budu jako můj otec? Ne, takový já nejsem a ani nebudu. Pojďme dovnitř, už mi začíná být zima, jak mám na sobě jenom tričko," usmál jsem se a vymanil se z jejího obětí. Společně jsme se pak vydali dovnitř obrovské vily.

***

Ahoj, tak máme tady další kapitolku. Doufám, že se vám dnešní část líbila a ještě vám chci poděkovat za 100 hvězdiček a 103 komentářů. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že se vám tahle knížka tak líbí 😭😍😘❤
No nic, pokračování bude zase v neděli, lásky 😍

Less216 😘🐞