Život poté

26. Změna

Adrien

Od otcova odjezdu uplynulo přesně třináct dní a zítra se měl vracet. Stránka, kterou mi pomohla Marinette rozjet, měla přes 500 sledujících a snad všem se moje obrazy líbily. Největší úspěch měl však ten, na kterém byla právě Mari. Nemohl jsem tomu uvěřit. Dokonce i jeden učitel z vysoké školy mi řekl, že mám talent a že by byl poctěn, kdyby mě mohl učit. Vážně jsem byl rád a za tohle všechno jsem musel nějak poděkovat Marinette, i když zatím jsem neměl páru jak. I její rodiče mě podporovali, což mě překvapilo. Pořád jsem totiž byl v šoku z toho, jak mile se ke mně chovali.
S povzdechem jsem si vyčistil zuby a s taškou v ruce vyběhl z domu. Limuzína mě dovezla ke škole, kde na mě jako vždy čekala Marinette s Alyou a tentokrát tady byl včas i Nino.
„Ahoj lidi," pozdravil jsem je všechny.
„Ahojky," usmála se Marinette a potom jsme stáli vedle sebe, s Alyou a Ninem jsme si jako vždy ještě chvíli povídali před školou.
„Zítra se vlastně vrací tvůj otec, co?" zeptal se Nino a já přikývl.
„Jo. Štve mě, že to tak rychle uteklo. Vsadím se, že na mě bude zase protivný," povzdechl jsem si a Mari se na mě podívala.
„Třeba ne," snažila se mě uklidnit.
„To bys ho musela znát. Nemá cenu si nic nalhávat," řekl jsem a podíval se na ostatní.
„Adriene, ať se stane cokoliv, jsme tady pro tebe," usmála se Alya. Přesně tohle jsem potřeboval slyšet.
„Děkuju," obejmul jsem ji a pak se věnoval zase Marinette. „Víš, jak jsme spolu zakládali tu stránku?"
Přikývla. „Jasně, na to se nedá zapomenout."
„Nevím, jestli jsem vám to už neříkal, ale napsal mi komentář jeden učitel ze školy, kam bych rád šel. Podle něj mám talent a byl by prý poctěn, kdyby mě mohl učit," usmál jsem se zasněně.
„Fakt?" zeptal se Nino a Alya na mě chvilku zírala, jako kdybych měl dvě hlavy. Pak se vzpamatovala.
„To je skvělý, Adriene. Gratuluju," začala se smát a všichni tři mě objali.
„To je neuvěřitelný, přeju ti to," ozvala se Marinette.
„Teď už stačí ještě podat přihlášku, co?" zeptala se Alya s úsměvem a já přikývl.
„Sice tam nepůjdu tenhle rok, ale už teď se strašně těším. Jestli tohle otce nepřesvědčí, tak pak nevím," poslední větu jsem vyslovil s povzdechem.
„Neboj, určitě to dobře dopadne, uvidíš. Já mám vždycky pravdu," řekla Mari a já se musel zasmát.
„No s tou stránkou jsi pravdu měla, to jo."  Všichni jsme se rozesmáli a pak se Alya podívala na hodiny.
„Měli bychom jít, lidi. Zvoní za pět minut," řekla a já přikývl.
„Tak pojďme," usmála se Marinette a společně jsme vyšli ke škole.
Na chodbě jsem si všiml Chloé, která nás naštvaně pozorovala, zřejmě nám záviděla. Na jednu stranu jsem jí pořád měl plné zuby, ale svůj slib dodržela. Nikomu neřekla o tom, že Marinette šikanovali a přišlo mi, že už se chová trochu jinak než dřív. Nebo aspoň na mě to tak působilo, když jsme se spolu bavili.

Škola nám ubíhala pomalu jako každý den, ale bylo to pořád lepší, než kdybych se musel učit doma. Tady jsem měl aspoň přátelé a dokonce i svoji princeznu.
Když vyučování skončilo, rozloučil jsme se s Marinette a ostatními. Normálně bych šel k ní domů, ale dneska jsem chtěl před otcovým příjezdem trochu uklidit náš dům. Nebyl tam sice takový nepořádek, ale když už jsem chtěl, aby mě nechal jít na tu školu, musel jsem si šplhnout.
Můj bodyguard tady byl s autem přesně jako vždy. Marinette už šla, protože chtěla pomoct rodičům v pekárně a Nino měl své vlastní plány s Alyou. Tihle dva spolu trávili nějak moc času, zvláštní. Dál jsem nad tím ale nechtěl přemýšlet, protože to byla jejich věc.
Cesta uběhla docela rychle, až jsem se divil. Domů jsem se dostal hned, ale jakmile jsem zavřel dveře, vyděsil jsem se. Před schody totiž čekal můj otec a vypadal, že je docela unavený.
„Otče, ty už jsi zpátky?" zeptal jsem se překvapeně.
„Čekal jsem milejší přivítání vzhledem k tomu, že jsem byl dlouho pryč, ale nevadí. Přijel jsem o den dříve, stihli jsme všechno včas," usmál se a já byl v šoku z tónu jeho hlasu. Byl...milý. Co se to kruci stalo? Než odjížděl, vypadal, že by mě klidně zabil, ale teď jsem si nebyl ničím jistý.
„A-aha," vykoktal jsem.
„Vypadáš, že jsi zmatený a já to celkem chápu. Před odjezdem jsem se k tobě nechoval zrovna hezky a už na letišti jsem si to vyčítal, bohužel se nedalo nic dělat," povzdevchl si a pak se unaveně posadil na schody. „Pojď sem, prosím," podíval se na mě skrze své brýle a já hlasitě polkl. Nakonec jsem se přemohl a vyšel směrem k němu. Posadil jsem se na schody a tašku položil na zem. „Víš, Adriene, v Londýně jsem si něco uvědomil."
„Vážně? Co?" podíval jsem se na něj.
„Od smrti tvé matky jsem se o tebe začal víc bát. Teď vím, že jsem tu starost možná přeháněl, kvůli mně jsi neměl takové dětství jaké by sis zasloužil. Mrzí mě to, Adriene," otočil se na mě a naše pohledy se střetly. Já jen překvapeně zamrkal, tohle jsem nečekal. „Taky jsem si všiml, že jsi se svou kamarádkou založil stránku na instagramu a jaký mají tvoje obrazy úspěch. Vidím, že se lidem líbí a myslím, že by bylo škoda takový talent dál nerozvíjet..."
„C-co tím myslíš?" skoro jsem se bál zeptat, tahle jeho změna mě šokovala. Ještě víc mě vykolejil jeho úsměv, který se mu objevil na tváři.
„Ptal ses mě, jestli bys mohl jít na uměleckou školu a dlouho jsi mě s tím otravoval. Teď mi došlo, že jsem ti zkazil dětství, ale vím, že budoucnost ti zkazit nemůžu. Chci pro tebe jen to nejlepší, abys věděl. Takže tímto...ti povoluji jít na tu školu a žít život, jaký jen chceš. Už ti nebudu a nechci stát v cestě."
Tak tady jsem se už neudržel a klesla mi spodní čelist. Koukal jsem na něj, jako kdybych ho viděl poprvé ve svém životě.
„O-otče, já...nevím, co mám říct. D-děkuju," vykoktal jsem a pak ho pevně obejmul.
„Nemáš zač, Adriene," usmál se, když jsem se od něj odtáhl. „Ještě jedna věc...V sobotu se ve městě koná každoroční charitativní ples no a tak mě napadlo, jestli bys tam nechtěl jít? Mohl bys třeba pozvat i tu svou kamarádku," mrkl na mě a já znovu otevřel pusu dokořán. O tom plese se sice hodně mluvilo ve škole, ale já neměl zájem tam jít hlavně kvůli otci. V tuhle chvíli to ale vypadalo nadějně, navíc mi to sám navrhl. Vážně se překonával.
„To by šlo?" zeptal jsem se nakonec.
„Jistě. Rád bych Marinette poznal, vypadá jako milá dívka," přikývl.
Já se začervenal. „Ona je."
„Tobě se líbí, že?" podíval se na mě otec a já se divil, kde se tohle v něm vzalo. 
„No...jo, ale jsme jen kamarádi," podrbal jsem se nevinně na zátylku.
„Ach tak. No, ten ples by možná mohl prolomit ledy, pokud s tebou půjde," usmál se zlomyslně a já se ho znovu lekl. Tohle nebylo normální.
„Víš, Mari to měla v životě trochu složitější a ještě není na vztah jako takový připravená. Navíc jsme se dohodli, že první krok udělá ona," pokrčil jsem rameny.
„Takže už ses někdy o něco pokusil, viď?"
„Jednou jsme se políbili, jenže to je všechno. Já ji sice miluju, teď už to vím jistě, ale nechci tlačit na pilu." Otec se na mě chvíli díval, potom přikývl. Po té poslední větě jsem musel být úplně rudý. Na podobné debaty s ním jsem totiž nebyl vůbec zvyklý.
„Myslím, že to chápu a rozhodl ses dobře, jenom abys na ni nečekal dlouho...no nic, jsem z té cesty unavený, tak si půjdu lehnout. Kdybys něco potřeboval, víš kde mě najdeš," usmál se a vstal ze schodů. Sledoval jsem ho, jak jde do své ložnice a sám tam ještě nějakou chvíli překvapeně seděl.

***

Zdravím všechny 😊❤
U mě poslední dobou není normální, že bych vydávala takhle často, ale okolnosti se jaksi změnily. Jelikož už mám 100 sledujících, rozhodla jsem se vám sem dát tuhle kapitolu jako poděkování, protože bez vás bych toho nikdy nedosáhla. Vím, že je to jen číslo, ale i tak dokáže neskutečně potěšit. Zvlášť, když vám ráno přeběhne přes cestu černá kočka a vy si říkáte co to zas bude za den xd😂 ale to odbočuju, nic hrozného se naštěstí nestalo😅❤

Co si myslíte o této kapitole a o tom, jak se Gabriel změnil? Vydrží mu to podle vás? 😆
A ano, četli jste správně, že bude ples. Ještě jsem žádný nepsala, takže je to taková premiéra no 😊❤

Ještě jednou a naposledy vám moc děkuju, jsem ráda, že tady se mnou jste a moje příběhy se vám líbí ❤ doufám, že to tak zůstane i nadále 💙

Další kapitolka bude v sobotu 😍

Less216 💙🐞