Život poté

30. Rozmluvy a rozhovory

Marinette

Dobré dvě minuty jsem jen stála na místě a vstřebávala skutečnost, že vidím Luku. On je tady, přímo přede mnou. Luka, ten Luka, který mě v dětství opustil. Myšlenky mi v hlavě šrotovaly jako splašené, vůbec jsem nevnímala svět kolem sebe.
Zírala jsem na něj, na kluka s delšími tmavými vlasy a obarvenými modrými konečky. Trochu se změnil, ale to je normální, přece jenom jsme se dobu neviděli.
Najednou mi někdo položil ruku na rameno, čímž mě vrátil zpátky do reality. Adrien, stojící vedle mě na mě mluvil a já si toho všimla až teď.
,,Marinette, podívej se na mě!" Vyzval mě a já se na něj otočila. ,,Jsi v pořádku?"
,,M-Marinette? Jsi to vážně ty? Páni, díky těm šatům jsem tě skoro nepoznal. Vypadáš nádherně!" Řekl Luka a obdivně zahvízdl, já se potom omluvně podívala na Adriena.
,,Promiň," dostala jsem ze sebe a pak se rozeběhla k východu ze sálu. Všimla jsem si zvědavých pohledů některých lidí, ale bylo mi to jedno.
,,Marinette!'' Jeho hlas se rozhléhal místností, ale to já už byla venku na chodbě. Seběhla jsem pár schodů a pak se dostala ke vstupním dveřím hotelu.
Proběhla jsem kolem toho chlápka, co stál venku a zabočila za roh budovy. Opřela jsem se zády o zeď a rychle dýchala. Srdce mi bušilo o sto šest a v očích mě pálily slzy. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se stalo a měla v sobě hrozný zmatek.
,,Marinette!!" Zaslechla jsem najednou Adrienův hlas a pak ho uviděla, jak běží mým směrem. ,,Ani nevíš, jak se mi teď ulevilo. Bál jsem se, že se ti něco stane," vydechl úlevně a já už to nemohla vydržet.
Vrhla jsem se na něj a pevně ho objala, z očí mi přitom tekly slzy. On neváhal ani minutu a přivinul si mě k sobě, já mu mezitím brečela do saka.
,,No tak, to bude dobrý, Marinko. Neplakej, prosím," řekl sametovým hlasem. Ta přezdívka, kterou mě oslovil, byla tak krásná... Musela jsem se usmát a zvednout hlavu, abych se mu podívala do očí, pořád jsme stáli v obětí. On mi setřel slzy palcem.
,,Ty mi tak hezky říkáš."
,,To víš, nemůžu si pomoct. Teď mi pověz, co se tam stalo? Trochu jsem to nepochopil, kdo byl ten kluk? Neřekla jsi mu Luko, že ne?" Zeptal se starostlivě.
Povzdechla jsem si. ,,Řekla. Adriene, je to on. Luka Couffaine."
,,Jako ten?"
Přikývla jsem. ,,Jako ten, jo."
,,To snad není možný..." zalapal po dechu a chvíli se na mě díval.
,,Víš...mám šanci si s ním promluvit a zjistit, proč mi přestal volat a co se vlastně stalo. Nedávno jsem ještě věděla, že to chci, ale dneska si nejsem jistá sama sebou. Bojím se pravdy," přiznala jsem se mu a on mě rukou jemně pohladil po tváři.
,,To je naprosto normální, princezno. Navíc, nikdo tě nenutí s ním mluvit," usmál se, ale v tom momentě se za námi ozval hlas. Okamžitě jsem ho poznala.
,,Tady jste! Totiž, já-"
Luka se zarazil, když se Adrien otočil a namířil si to naštvaně jeho směrem. Takovou zlost v jeho očích jsem ještě nikdy neviděla a to jsem s ním strávila dost času. Teď však chytil Luku za límec jeho košile.
,,Takže to seš ty? Ten, díky kterýmu Marinette probrečela několik nocí a kvůli jeho stěhování ji ve škole začali šikanovat?!" Zvýšil Adrien hlas a Luka vypadal zaskočeně.
,,Adriene, prosím. Nedělej mu nic," položila jsem mu ruku na rameno, když jsem došla vedle něj.
,,Mari...kvůli němu se ti stalo tolik věcí a ty se ho ještě zastáváš?" Podíval se na mě nechápavě.
,,Já jen nechci, abyste se tu prali, to je všechno," do očí se mi nahrnuly slzy. Když Adrien uviděl můj smutný výraz, pustil ho.
,,Děkuju. Normálně bych za vámi nešel, ale tohle je trochu jiná situace a já bych s tebou potřeboval mluvit, Marinette. Rád bych ti všechno vysvětlil o samotě, ale rozumím, když nebudeš chtít. Každopádně, času mám dost. Moje přítelkyně tohle pochopí," řekl s pohledem upřených do mých očí.
Překvapeně jsem zamrkala. ,,T-Ty máš přítelkyni?" Zeptala jsem se a on přikývl.
,,Jo. Jmenuje se Lila, je hrozně milá a chodíme spolu už půl roku. Ale to sem nepatří," usmál se.
Luka mluvil o své holce, ale já ho přestala poslouchat hned nazačátku. Hlasitě jsem polkla a podívala se na Adriena, který stál doteď vedle mě a pozoroval nás.
Váhala jsem. Hodně jsem přemýšlela, jestli chci slyšet pravdu a pak si i uvědomila, že tohle je vlastně jediná příležitost. Povzdechla jsem si.
,,Nebude ti to vadit?" Zeptala jsem se ho.
,,A jsi si jistá, že to chceš? Ještě před chvílí ses bála toho, co bys mohla zjistit." Jeho starost mě dojímala. Usmála jsem se.
,,Myslím, že po té přítelkyni mě už nic nepřekvapí." Adrien na to nic neřekl, jen přikývl na znamení, že rozumí a pak se podíval na Luku.
,,Jestli se jí něco stane, tak už mě nikdo nezastaví v tom, abych tě tady zmlátil," zavrčel mu do obličeje tónem, který jsem u něj neznala. Trochu mě to vyděsilo, ale doufala jsem, že to myslí jenom z legrace.
,,I když jsme se dlouho neviděli, pořád je pro mě Marinette jako sestra, takže se nemusíš bát, Adriene. Nikdy bych jí úmyslně neublížil," podíval se mu Luka do očí.
,,Fajn," odsekl jen Adrien a pak přešel ke mně.
,,Buď opatrná," řekl a pevně mě obejmul. Stisk jsem mu oplatila.
,,Neboj," zamumlala jsem potichu a pak jsme se od sebe odtáhli. On se od nás kousek vzdálil a já se dívala, jak mi pomalu mizí z očí.