Život poté

8. Nečekané zjištění

Adrien

Když jsem ráno otevřel oči, vůbec se mi nechtělo vstávat. Jelikož jsem měl včera poslední volný den, kdy otec byl na nějaké důležité pracovní schůzce, pozval jsem k sobě domů mého nejlepšího kamaráda Nina. Ten však odešel nějak k večeru, byl tady se mnou celý den a musel se ukázat taky doma. Dnes to bylo poprvé, co se mi podařilo zaspat, protože jsem šel spát dlouho.
Jenže když jsem teď vběhl zadýchaný do třídy, všechny pohledy se na mě otočily a já si všiml jedné změny. Vedle Alyi, kde bylo vždycky volné místo, nyní seděla Marinette. Překvapeně na mě zírala stejně, jako já na ni, ale hned jsem odvrátil pohled zpátky na učitelku.
„Adriene?" oslovila mě. Zřejmě nevěděla, co říct.
„Já...t-trochu jsem zaspal, omlouvám se," vykoktal jsem. Co to se mnou je?
„Jelikož je to poprvé, tak se nic neděje, běž si sednout. Ale ať už se to neopakuje," řekla učitelka a já vděčně přikývl.
„Děkuju," usmál jsem se a šel si sednout na své místo vedle Nina. Při cestě mi neunikl pohled Marinette, která na mě stále divně koukala. Nechápal jsem to.
„Ahoj kámo," usmál jsem se na Nina a ten nadzvedl koutek rtů do úsměvu.
„Koukám, žes to včera trochu přehnal."
„Ale prosím tě, co si o mně myslíš," uchechtl jsem se a otočil se dopředu.
V tom učitelka odešla a já měl tak šanci si popovídat s Marinette.
„Tak tohle jsem vážně nečekal," jakmile jsem tu větu vyslovil, Marinette sebou trhla a malinko vykřikla.
„Adriene, vyděsil jsi mě," zamračila se.
Potom se rozhlédla po třídě snad aby se ujistila, že nás nikdo nesleduje. Bohužel jsem si všiml naštvaného výrazu Chloé, dcery starosty, se kterou jsme se kamarádili. Teda, jestli se to tak dalo říct. Byl jsem si jistý, že by udělala cokoliv na světě proto, aby mě mohla sbalit. Jenže já o ni neměl zájem. Pro mě to byla prostě namyšlená holka, se kterou by nechtěl být ani pes. Trochu mi bylo líto Sabriny, ke které se rozhodně nechovala jako ke kamarádce, ale přesto se s Chloé Sabrina bavila. Nechápal jsem to. Podle mě měla i na lepší, než byla tahle namyšlená mrcha.
Vtom jsem si vzpomněl na Marinette, a tak jsem se ne ni podíval.
„Promiň, princezno, to nebylo v plánu. Jo a taky se omlouvám, že jsem na tebe nepočkal, úplně mi to vypadlo z hlavy," usmál jsem se nevinně.
„Příště radši nic neslibuj a bude to lepší," řekla a Alya, která nás doteď jenom pozorovala, se rozhodla zapojit do rozhovoru. Mari mi přišla naštvaná, tak mě napadlo, že si o tom s ní o přestávce promluvím.
„Moment, vy dva se znáte? Proto ses mě na něj ptala, Marinette?" zeptala se Alya a já pozvedl obočí.
„Jo, potkali jsme se v sobotu venku," přiznala se.
„Tak počkat, kámo. Tys mi o žádný holce neříkal," ozval se najednou Nino.
„Nějak mě nenapadlo, že by tě to mohlo zajímat," vymluvil jsem se. Popravdě jsem váhal nad tím, jestli Ninovi o Marinette říct, ale je možné, že na to třeba jenom zapomněl on. Včera jsme si totiž mohli prozradit cokoliv.
„Tyhle věci mě vždycky zajímají. Mimochodem, já jsem Nino," usmál se na ni a ona se na něj podívala.
„Já Marinette, ale můžete mi všichni říkat jen Mari," usmála se.
„Tak jo. Bacha lidi, slyším kroky," upozornila nás Alya a za chvíli se otevřely dveře místnosti.
Do třídy vešla naše učitelka na angličtinu a my se museli otočit. Angličtina byl jeden z mála předmětů, který mě ve škole bavil, ale dnes mi ta hodina ubíhala nějak pomalu.

Marinette

Byla jsem na Adriena docela naštvaná. On mi přece slíbil, že na mě bude čekat, ale pak si přišel pozdě...
„Mari, můžeme si na chvíli promluvit?" zaslechla jsem najednou Adrienův hlas.
Už nám skončila škola a já šla s Alyou po schodech dolů. Za ten jeden den jsme se spolu skamarádily a ona mi přijde jako bezva holka. O tom, že mě na minulé škole šikanovali, jsem jí ještě neřekla. Naštěstí se ještě neptala, proč jsme se přestěhovali. Ještě jsem si nebyla úplně jistá, jestli jí můžu věřit.
„A o čem si chceš povídat?" zeptala jsem se ho, když jsme se s Alyou rozloučily. Teď už jsme stáli před školou jen já s Adrienem a někteří lidé procházeli kolem nás.
„Jenom mi na něco odpověz, prosím. Jsi na mě naštvaná, protože jsem zaspal a nepočkal na tebe?"
„Co myslíš?" podívala jsem se na něj. „Mě to vážně mrzelo, Adriene. Těšila jsem se, že nebudu muset jít do školy první den sama, že vedle mě někdo půjde. Ale ne, ty si radši zaspíš. Měla jsem od tebe v sobotu odejít, když sis chtěl ke mně sednout. Bylo by to tak lepší a poznali bychom se až tady. Pak bych aspoň nemusela být tak zklamaná," vydechla jsem a Adrien vykulil oči.
„Ne, prosím, to neříkej," podíval se na mě. „Já jsem rád, že jsem tě poznal v parku takovou, jaká jsi doopravdy. Vůbec toho nelituju, víš?" usmál se na mě.
„V-vážně?" překvapeně jsem zamrkala.
„Vážně," přikývl. „Mrzí mě, že se mi dneska nepodařilo na tebe počkat před školou, ale zítra už to určitě vyjde, slibuju. Dnes se vrací domů otec, ten mi nedovolí zaspat."
Povzdechla jsem si. Adrien se fakt snažil a já ho ani nechtěla trápit, ale riskovat se mi taky nechtělo. Ovšem pak jsem si vzpomněla, že i učitelka říkala něco o tom, že to bylo poprvé.
„Tak dobře. Zítra ráno před školou," usmála jsem se nakonec.
Adrien si oddechl a na jeho tváři se taky objevil úsměv. Vypadalo to, jako kdyby ho to hodně potěšilo.
„Děkuju," vydechl a mě to dokonale zmátlo. „T-totiž...jsem rád, že jsme zase v pohodě," vykoktal. Byl docela roztomilý...Přestaň! Je to jen kamarád! Musela jsem se v duchu okřiknout.
„Já taky," usmála jsem se. Už jsem se s ním chtěla rozloučit, když v tom před školu přijela velká černá limuzína a já překvapeně zamrkala.
„To je tvůj odvoz?"
„Jo, je," vydechl Adrien a otočil se ke mně zády. Stoupla jsem si vedla něj.
„Jak to, že jezdíš domů limuzímou?" podívala jsem se na něj nechápavě.
Povzdechl si. „Zatím jsem ti to nechtěl říkat, protože by tě to mohlo šokovat a taky bylo fajn mít někoho, kdo o mně tohle neví, ale už asi musím s pravdou ven."
„Takže?" zeptala jsem se s obavami. Nevěděla jsem, s kým mám tu čest a to bylo to nejhorší.
Otočil se na mě a naše pohledy se tak střetly. Zase mi přeběhl mráz po zádech a na skočila husí kůže.
„Marinette, já jsem slavný pařížský model a můj otec Gabriel Agreste je módní návrhář. Proto ta limuzína. Jsme hodně bohatí," vydechl a svět kolem mě jako by se zastavil.
„P-počkej, to myslíš vážně?"
„Jo. Naprosto," přikývl a já se podívala na limuzínu stále stojící před schody. Lidi kolem nás procházeli, jako kdyby se nic nedělo.
V tom se ozvalo troubení, až jsem sebou trhla. Tohle bylo nečekané.
„Už budu muset jít, jsi v pořádku?" podíval se na mě a já po chvíli přikývla.
„Jo, jenom je to pro mě trochu šok, nic víc. Tvého otce znám, jeho návrhy jsou skvělé, ale nevěděla jsem, že má i syna," řekla jsem upřímně.
„No, tak tady mě máš, nejsem hologram ani nic podobnýho a už vážně musím jít," usmál se mile. „Uvidíme se zítra ráno před školou, ano?"
„D-dobře," usmála jsem se nakonec a sledovala Adrienova vzdalující se záda.
Když nastoupil do limuzíny, ta se rychle rozjela někam pryč. Já jsem si jen povzdechla a vydala se směrem domů.

***

Tak tady máte další kapitolku. Ani nevím, jak dlouho jsem ji psala, ale je to krásných 1256 slov přesně pro vás, snad jste si ji teda užili 😍😘

Poslední dobou jsou ty kapitoly nějaké delší a to je u mě co říct 😅😂 každopádně, u pokračování se uvidíme v pátek 😊😇

Less216 💞