Život poté

5. Den plný překvapení

Adrien

Ta holka byla skutečně neuvěřitelná. Když jsem ji potkal, tak brečela a vůbec nevypadala na to, že by se ještě dnes mohla válet smíchy po zemi. Jenže přesně to se zrovna dělo, tedy skoro.
Právě jsem jí vyprávěl historku o tom, jak jsem se učil jezdit na kole. K mému překvapení se Marinette rozesmála, když jsem řekl, jak jsem srazil na zem jednoho pána se psem, který mu pak utekl. Měla hezký zvonivý smích, který by určitě dokázal rozehřát jakékoliv ledové srdce. Když se smála, mě to nutilo k úsměvu. Došlo mi, že jsem nikdy nikoho takového nepoznal a to moje známosti nebyly zrovna malé.
Ovšem bylo zvláštní, že když jsem jí prozradil své jméno, nic to s ní neudělalo, vzhledem k tomu, kdo byl můj otec a kdo zase já. Možná to ještě neví, napadlo mě. Rozhodl jsem se jí to zatím neříkat. Přišlo mi totiž fajn mít někoho, kdo vás skoro vůbec nezná, nezneužívá vaší moci a baví se s vámi jen tak. Sice jsem takových pár kamarádů měl, ale Marinette nevěděla, kdo jsem a to na ní bylo nejvíce výjimečné. Navíc by asi nebylo dobré přivodit jí takový šok hned na začátek.

„Teď nevím, jestli mi má být líto toho pána nebo tebe, když na tebe pak řval, že se mu kvůli tobě ztratil pes," řekla a dál se přitom smála.
„Tak jako, byl bych rád, kdyby ti bylo líto spíš mě," usmál jsem se.
„Uvidíme," Marinette se přestala smát a potom vyndala mobil z kabelky, kterou měla přehozenou přes své šedé sako.
„To už je tolik?" vykulila oči, když uviděla hodiny na displeji.
„Co se děje?"
„Je půl jedný a já měla být doma ve dvanáct," zpanikařila. „Panebože, tolik zmeškaných hovorů od mámy jsem snad nikdy v životě neměla. Jak se to mohlo stát?" vydechla a já se začínal bát, aby jí oči nevypadly z důlků, jak zírala na ten mobil.
„Kolikrát ti volali?" zeptal jsem se zvědavě.
Pomaloučku se na mě otočila, jako by se bála. „Desetkrát," řekla tichým hlasem. Já to nevydržel a musel jsem se začít smát.
„Hele, přestaň se tak tlemit, Agreste!" Bouchla mě jemně pěstí do ramene a já si na to místo pak sáhnul rukou.
„Au, to bolí." Upřímně, nebolelo to tolik, ale nemohl jsem si pomoct.
„Nemáš se smát. Musím zavolat mámě, jenže co jí mám říct?"
„Pravdu? Že by?"
„Vždyť ona si myslí, že tady nikoho neznám a teď bych jí řekla, že jsem venku s kamarádem? To by volala na polici, že mě unesli a chtěla, aby po mně vyhlásili celostátní pátrání," uchechtla se a já byl rád, že má zpátky zase ten svůj smysl pro humor. Sice jsem ji předtím neznal, ale byl jsem rád, že se konečně směje a nemyslí na nic smutného. Tahle věta taky rozesmála i mě.
„Tvoji mámu neznám, ale asi musí být pěkně švihlá."
„Je to moje máma, takže tohle o ní můžu říkat jenom já. Navíc není švihlá, má o mě jenom strach a ani se jí nedivím po tom, co se teď stalo. Myslím, že to znáš dobře," podívala se na mě.
„Jo, to jo, ale tobě aspoň nikdo nezakazuje chodit ven, maximálně ti dají zaracha kvůli známkám, to je však všechno. Ani nevíš, jak moc bych takhle chtěl žít," povzdechl jsem si.
„Co kdyby sis s otcem promluvil?" navrhla.
„Myslíš, že jsem to nezkoušel?" podíval jsem se na ni. „Myslíš, že mě nenapadlo promluvit si s ním a zkusit mu říct, že jsem skoro dospělý a že mám taky právo na svůj život? On to ale nepochopí. Je to hrzoně vlivnej chlap, má moc a využívá ji. Jemu se prostě nesmí odmlouvat. Neudělej, co chce a půjde po tobě," řekl jsem tichým hlasem.
Vyprávěl jsem to Marinette, jako kdyby byla má dlouholetá kamarádka. Sice jsme byli přátelé, ale znali jsme se chvíli. Jen pár hodin a přesto jsem jí věřil jako nikdy nikomu. Zvláštní.
„Tvoje matka ho musela asi hodně milovat..." zamyslela se a já sebou trhl. Proč mluví o ní? „Chci říct, já bych asi s takovým člověkem žít nedokázala. Víš, přijde mi strašně děsivý už jenom to, jak říkáš, že se mu nesmí odmlouvat. Může tě přinutit prakticky k čemukoliv."
„Na to jsem nikdy nepomyslel," vydechl jsem.
„Ty za to nemůžeš, Adriene. Sice tvého otce neznám osobně, ale už jenom z toho, jak o něm mluvíš, chápu, že jsi jiný. Že tě to, jak se chová, děsí. Ale nesmíš se vzdávat. Jednou ho určitě přesvědčíš a budeš si moct žít svůj život," usmála se mile a já se zamyslel.
Vše, co řekla, dávalo naprostý smysl. „Budu muset zavolat mámě, jinak se zblázní," řekla s úsměvem a já přikývl.
„Ahoj mami," zamumlala do telefonu. Jejich hovor jsem dál neposlouchal, ale trval dlouho. Z toho, co jsem zaslechl, musela Marinette vysvětlovat, proč nebrala mobil a s kým to byla. Když zavěsila, podívala se na mě.
„Chtějí, abych šla domů. Nečekali, že budu venku tak dlouho, aniž bych se jim neozvala. Musím jít, Adriene, mám zvláštní pocit."
„Řekla jsi, s kým jsi byla?" zeptal jsem se.
„Zatím ne, nebyl čas. Máma na mě všechno chrlila najednou, nešlo ji zastavit."
„Tak až to půjde, řekni jim o mně, ano? Nechci, abys měla kvůli mně problémy," usmál jsem se.
„Dobře, udělám to hned, jak to půjde."
„Můžu tě kousek doprovodit? Aby viděli, že jsi nebyla sama?"
„Jestli chceš," pokrčila rameny.
„Jinak bych se snad neptal, ne?" dal jsem si ruce do kapes a společně jsme pak vyrazili směrem k domu, kde Marinette bydlela.

„Tak tady to je," ukázala hlavou na pekárnu, před kterou jsme teď stáli. Přišlo mi to tu povědomé a potom jsem si kousek odtud všiml jedné budovy. Vtom jsem pochopil, že je to moje škola.
„V pekárně?" nechápavě jsem se podíval na dveře. Okna byla zevnitř zalepená, zřejmě kvůli malování.
„Nahoře v bytě, samozřejmě," uchechtla se a pak se otočila. „A tam budu chodit do školy."
Když to řekla, vykulil jsem oči, ale pak se šťastně usmál. „To je mi ale náhoda."
„Proč?" Marinette to zřejmě ještě úplně nedošlo.
„Tam chodím i já, což znamená, že se  budeme potkávat, princezno," objasnil jsem jí to.
„Fakt?" opět se na mě překvapeně podívala, zřejmě byla v šoku.
„Jo, na mou duši," přikývl jsem.
„To je super, takže se uvidíme v pondělí?" usmála se konečně.
„Jop, klidně na tebe počkám na chodbě, nebo před školou, jestli chceš," navrhl jsem.
„To bych moc ráda. Aspoň někoho tam budu znát."
„Takže domluveno a už bys asi měla jít, jinak na tebe budou rodiče ještě víc naštvaní," uvědomil jsem si, že tu stojíme moc dlouho.
Ona se najednou lekla a pak se podívala na hodiny. „Sakra, to snad ne. Nevím, co se to se mnou dneska děje, že se pořád někde zdržuju," povzdechla si. „Zatím se měj, Adriene, uvidíme se ve škole a děkuju za ten dnešek. Moc jsem si ho užila a hodně jsi mi pomohl," usmála se a já spolu s ní.
„Byl to bezva den, to jo. Tak v pondělí, princezno," rozloučili jsme se, já jsem jí zamával a ona pak otevřela dveře pekárny, kam vešla.

Já tam ještě chvíli stál a přemýšlel. Hlavou se mi honilo několik věcí naráz. Všechny se týkaly Marinette, pořád jsem měl před sebou její obličej a neustále se mi vybavoval její krásný úsměv.
V ten okamžik se to stalo. Došlo mi, že se mi tahle holka hodně líbí, viděl jsem před sebou její krásné pomněnkové oči a odrovnával mě i ten smích, prostě všechno mi na ní připadalo dokonalé. Možná si právě prožila pár těžkých chvil, ale už teď mi bylo jasné, že tady pro ni budu. Chtěl jsem, aby se v mé přítomnosti cítila pěkně, alespoň z poloviny tak jako já s ní.
Rozhodl jsem se, že odteď udělám všechno proto, abych ji už nikdy nemusel vidět smutnou tak, jako když jsme se dnes poprvé potkali.
Díky téhle myšlence se mi na tváři objevil úsměv a potom jsem se vydal směrem domů.

***

Takže ahoj všichni 😘

Máme tady další kapitolu a já jako vždycky doufám, že se vám líbila. Taky bych vám chtěla moc poděkovat, protože tahle knížka dosáhla 100 přečtení a má 25 hvězdiček 😍 máme za sebou teprve pět kapitol a už takový úspěch, to jsem vážně nečekala 💗 jste zlatíčka, lidi😍💕
Za to tady máte kapitolu, která má přesně 1319 slov a je druhá nejdelší v tomto příběhu 😘 opět můžete komentovat a hvězdičkovat, budu jen ráda 😘

U pokračování se uvidíme zase v sobotu 💕💞

Less216 💖