Život poté

2. Nový začátek?

Nějakou chvíli to trvalo, než mi došlo, co se tady děje. V ten moment jsem ale byla už u sebe a balila si poslední věci do velkého kufru. Když jsem měla hotovo, postavila jsem své zavazadlo spolu se dvěma batohy vedle postele a s povzdechem se na ni posadila. Bylo to zvláštní se takhle rozhlížet po prázdném pokoji, který byl celý život mou svatyní, místem, kam nikdo moc nechodil a kde jsem mohla být jen já sama.
Věděla jsem ale, že se stěhujeme někam, kde to bude jen lepší a kde mě nebude nikdo šikanovat. Alespoň jsem v to doufala, protože pak bych byla opravdu v koncích. V tom okamžiku jsem se rozhodla, že pokud budu někomu chtít o mých problémech říct, bude to jen ten, komu budu bezmezně věřit. Někdo, o kom si budu stoprocentně jistá, že dokáže udržet mé tajemnství a nezklame mě. Pochybovala jsem však, že by na světě takový člověk mohl existovat.

Další den byl pátek. Vyjeli jsme tehdy brzo ráno, protože naše vesnice se nacházela daleko od Paříže a rodiče chtěli přijet do našeho nového bytu co nejdříve to šlo. Nic jsem proti tomu neměla, protože se mi splnil sen. Sice jsem věděla, že mi bude dům, kde jsem vyrůstala s babičkou, chybět, ale nedalo se nic jiného dělat.
Jakmile jsem si vzpomněla na babičku, do očí se mi opět nahrnuly slzy, ale nenechala jsem je vyplynout na povrch. Už takhle byla v autě divná atmosféra. Nikdo nemluvil a nehrálo ani rádio.
Nakonec jsme se do hlavního města dostali kolem poledne, jelikož všude byl velký provoz, jinak bychom to stihli dříve. Náš byt se nacházel někde hlouběji ve městě, takže trvalo ještě několik minut, než jsme k němu dorazili.

Zrovna jsem přemýšlela nad tím, jak dlouho asi ještě pojedeme, protože jsem byla z té dlouhé jízdy docela unavená, když v tom naše auto zastavilo.Sundala jsem si sluchátka z uší a zmateně se rozhlédla kolem sebe.
„Tak jsme tady," řekl táta a společně s mámou se na mě otočili. Celou cestu jsem měla zadní sedadlo jenom pro sebe, ale ani jsem si to pořádně neuvědomila. No nic, třeba příště...
„Co na to říkáš, zlatíčko?" ukázala mamka hlavou na byty, kde pod nimi byla nějaká prázdná místnost. Vypadalo to jako bývalý obchůdek.
„Není to špatné," trochu jsem se usmála a vystoupila z auta stejně, jako moji rodiče.
Když jsem se podívala kolem sebe, docela se mi to tu i líbilo. Kousek od našeho bytu byl park a přes ulici v zatáčce se nacházela jakási budova. Připadalo mi to trochu jako škola a pak jsem si vzpomněla, jak táta říkal, že je několik minut od nás.
„Tahle budova vypadá jako škola. Tam budu chodit?" zeptala jsem se, když rodiče vyndali svoje věci z auta. Já si pak vzala svůj kufr a dva plné batohy.
„Jo, přesně tam," přikývla mamka a jsme se společně vydali ke vychodu do domu. „Říkali jsme, že je to kousek. Ale ne, že budeš zaspávat, Marinette."
„Mami, neboj. Zaspala jsem snad někdy?" zakoulela jsem očima a pak ji následovala nahoru po schodech. Při cestě jsem přemýšlela nad tím, jestli jsem opravdu nikdy nezaspala. Možná jednou, ale ani tím jsem si nebyla jistá...zvláštní.
Schody byly dlouhé, zdálo se mi, že nikde nekončí. Pravděpodobně to bylo tím, že jsem sebou táhla tolik věcí. V momentě, kdy jsem si chtěla odpočinout, jsme se zastavili. Táta vyndal z kapsy svých kraťas klíče a odemkl dveře, které pak otevřel.
Vešli jsme dovnitř a jako první nás přivítala kuchyně. Byla propojená s obývacím pokojem, kde už se nacházel i gauč a stolek. Zbývalo sem ještě přidat televizi, ale jinak to tu bylo už všechno zařízené.
„Páni, to vypadá nádherně," poznamenala jsem. „Ale není to trochu malé?"
„Nenech se zmást, Mari. Tvůj pokoj je hned nahoře, stačí ti vyjít schody a otevřít poklop," usmála se mamka.
Sice se mi nechtělo do těch schodů, ale taťka mi pomohl s věcmi a společně jsme se vydali nahoru, následováni mojí mamkou.
Když se otevřel poklop a my se dostali nahoru, nemohla jsem popadnout dech. Ten pokoj byl neskutečně velký, dokonce i postel už tady stála a vedly na ní schody. Stůl se nacházel u okna a dokonce už tady byly přidělané i police, nemluvě o skříni, která vynikala svou hnědou barvou
„To je...to je nádhera," na tváři se mi vykouzlil velký úsměv, konečně po dlouhé době.
„A to jsi ještě neviděla ten balkón," mrkl na mě táta.
„Já mám balkón?" zeptala jsem se překvapeně a zůstala na rodiče zírat Potom jsem se podívala nahoru na postel a došlo mi to. Vyběhla jsem schody, které vedly na postel, a pak otevřela poklop. Dostala jsem se na balkón a zarazila se. Byl z něj úplně krásný výhled. Chvíli jsem tam jen tak stála a potom se vrhla rodičům kolem krku.
„Moc vám oběma děkuju. Nejen, že budu chodit na jinou školu, ale mám i tenhle super pokoj s balkónem," okamžitě jsem mamku s tátou objala.
Chvíli trvalo, než jsme se pustili. „Jsme rádi, že se ti tu líbí, beruško. My teď musíme jet nakoupit něco k jídlu, protože tady nic není, takže si zatím vybal, ano?" řekla mamka a já si povzdechla
„Asi bych nemohla jet s vámi, co?"
„Bude lepší, když si nejdřív vybalíš. Vrátíme se brzo, slibuju," usmál se táta.
„Dobře no," nevěděla jsem, co jiného mám na to říct, takže když odjeli, pustila jsem se do práce a začala vybalovat.

***
Tak, další kapitola o počtu 899 slov je hotová 😇
Doufám, že se vám líbila a nějak vás nenudila 😏 😍
Jako vždy budu ráda za jakýkoliv hlas nebo komentář, určitě mi to taky zvedne náladu😅😍❤

U další části se uvidíme v neděli 😍😘

Less216 💗