Život poté

12. Brzké probuzení

Ráno mě probudil hlas mojí kamarádky, která mnou třásla a něco říkala. Nechtěla jsem to dělat, ale nakonec mě její slova donutila otevřít oči. Byla strašně otravná.
„Marinette, prober se, honem!"
„Co se děje, Alyo? Je teprve ráno," zamumlala jsem omámeně a ona mnou konečně přestala třást.
„Já vím, ale něco se stalo. Je tady Adrien," řekla a já vykulila oči.
„Cože? Proč?" zeptala jsem se jí. 
Alya si povzdechla. „Kočko, chce s tebou mluvit, máš za ním jít!"
„A-ale mám na sobě jenom pyžamo a vypadám jak strašák," protestovala jsem.
„Hele Mari, já vím, že je to pro tebe těžký a my jsme jedni z tvých prvních kamarádů, ale měla bys vědět, že každá holka v Paříži by dala cokoliv za to, aby jí Adrien Agreste zazvonil na dveře bytu, věř mi. A ty ho teď tady máš, šel sem kvůli tobě, tak sebou sakra pohni!" zamračila se Alya a já na ni zůstala jen překvapeně zírat. Nakonec jsem si povzdechla.
„Ano, mami." A vydala jsem se ke dveřím. Cestou jsem se málem ztratila, jelikož jsem u Alyi spala poprvé. Snažila jsem si taky upravit vlasy, rychle jsem si je svázala do dvou culíků.
Za nedlouho jsem se objevila u dveří a opravdu. Skutečně tu ten slavný model stál, opřený ramenem o rám dveří. Jeho zlaté vlasy mu padaly do obličeje, jak měl hlavu skloněnou a dělal něco na mobilu. Na sobě měl černou bundu, napůl rozepnutou, pod ní šedé tričko a na nohách zase modré džíny. Jakmile si mě všiml, uklidil telefon do kapsy u bundy.
Na moment jsem přestala dýchat, když se jeho smaragdově zelený pohled střetl s tím mým. Pak jsem si ale něco uvědomila a rychlým zamrkáním se vrátila zpátky do reality. Prostě se do něj zamilovat nemůžu.
„Ahoj Mari, promiň, asi jdu nevhod," řekl a pak se nevinně podrbal na zátylku, nezapomněl na úsměv.
Taky jsem se musela usmát. „No jako ještě před dvěma minutama jsem spala. Potřebuješ něco, Adriene?"
Nadechl se. „Víš, původně bych tady vůbec neměl být, měl bych fotit jednu kolekci pro nějakej časopis, ale já už to prostě nezvládám. Potřebuju...no..." nějak mu trvalo se vymáčknout. „Je mi blbý tě prosit o něco, když seš ještě v pyžamu, který ti mimochodem hodně sluší, ale..."
Vážně mi slavný pařížský model řekl, že vypadám dobře v dva roky starém pyžamu od mojí mamky? Překvapeně jsem zamrkala.
„Tobě se tohle pyžamo fakt líbí?" zeptala jsem se ho, abych si to ověřila.
„No, jo je super. Ale víš, že kvůli tomu tady nejsem, viď?" usmál se.
„Jasně, promiň. To já jenom, že jsi za dlouhou první kluk, kterému se líbí, co mám na sobě a ani to nejsou pořádné věci," kousla jsem se do rtu.
„Vsadím se, že ti na staré škole padali kluci k nohám," uchechtl se a já sebou trhla. Najednou se mi vrátil dnešní sen a měla jsem co dělat, abych se tu zase nerozbrečela. Ovšem slzy mi do očí natekly, to ano.
„Marinette, jsi v pořádku? Já...řekl jsem něco špatně?" natáhl ruku směrem ke mně, ale já od něj odstoupila dál. Sevřela jsem jednu ruku v pěst a nadechla se. Přitom se mi podařilo zahnat slzy.
„Ne, nic mi není. Tak, co jsi potřeboval? Proč jsi přišel?" vrátila jsem se tichým hlasem k původnímu tématu. Adrien si povzdechl a ruku schoval do kapsy u kalhot.
„Mari, chtěl bych si s někým jenom promluvit. Je toho na mě poslední dobou moc a Nino jel na víkend pryč..." řekl a přitom se mi díval do očí. „Moc přátel nemám, tak proto jsem tady. Šla bys se mnou prosím ven? Klidně počkám, jak dlouho budeš chtít."
Přemýšlela jsem. Bylo půl deváté ráno, tudíž ve městě nemusely být davy. A sama s Adrienem jsem venku taky dlouho nebyla, navíc tenhle kluk vypadal docela zoufale. Vzpomněla jsem si taky na naše první setkání, tam mi taky hodně pomohl, čímž si mě získal.
„Tak dobře, dej mi deset minut. Něco na sebe hodím," vydechla jsem nakonec. Na Adrienově tváři se objevil obrovský úsměv, byl tak krásný...Dost!
„Děkuju, Marinette. Vážně to pro mě hodně znemená," řekl a já se musela usmát.
„Tak si pojď sednout, ať tam nestojíš dobu," pozvala jsem ho dovnitř a přitom doufala, že s tím Alya nebude mít problém. Přece jenom, já tady nebydlela.
Nakonec jsem nad tím přestala přemýšlet a vydala se do pokoje, kde jsme s Alyou spaly přes noc.
„Tak co?" zeptala se  Alya, jakmile mě uviděla.
„Potřebuje si o něčem promluvit a vypadá docela zoufale, nemůžu ho poslat pryč vzhledem k tomu, co pro mě udělal při našem prvním setkání, řekla jsem a přitom vzala do ruky své věci.
„Takže spolu jdete ven? Páni, gratuluju kočko!" usmála se Alya a já překvapeně zamrkala.
„Hele, nechci ti kazit iluze, ale to není rande. Je to sice hezkej kluk a mám ho ráda, ale já s ním nemůžu být. Možná přeháním, jenže já už jsem si toho prožila dost, nechci mít znovu zlomené srdce. Nechci riskovat, že mě jednoho dne opustí jako Luka," vydechla jsem.
„Víš přece, že Luka za to stěhování nemohl a Adrien určitě není jako on. Může se mu podobat chováním jak chce, ale pořád je to jiná osoba. Už dost řečí, Marinette a běž se sebou něco udělat, protože na tebe čeká tvá životní láska," usmála se Alya a já se plácla rukou do čela.
„Adrien není moje životní láska, Alyo. Ale díky za povzbuzení, máš pravdu. Musím jít," rozloučila jsem se s ní obětím, které mi rychle oplatila a pak mě vystrčila ze dveří s tenkým bílým svetrem a legínami v rukách. Typická ona.

***

Takže, máte tu další kapitolku, tak snad jste s ní spokojení, protože já docela jo...není dlouhá ani krátká, takový střed 😇💕

Jako vždy budu ráda za jakoukoliv hvězdičku nebo komentář, obojí pro mě hodně znamená 😍

U pokračování se uvidíme zase až v sobotu ❤

Less216 💕