Never be alone |S.M.|

Studio

O dva dny později jsem v LA ve studiu, kde mám nahrát Walk with me. Shawn mě chtěl doprovodit, ale já mu řekla, aby radši letěl domů do Toronta za přáteli a rodinou. Dlouho se s nimi neviděl a tak po dlouhém přemlouvání nakonec souhlasil. Já se rozhodla místo návštěvy Anglie pozvat svou rodinu a kamarády sem do LA. Nikdy v Americe nebyli a navíc budu brzy slavit 19. narozeniny, takže bych chtěla uspořádat pořádnou oslavu. Teď se ale musím soustředit na práci.

,,Jste připravená?" Zeptá se mě náhle Robin, zaměstnanec studia. Přikývnu na souhlas. Rozsvítí se červené světélko značící nahrávání a do sluchátek, která mám na uších mi začnou hrát první tóny Walk with me. Žaludek mám úplně stažený nervozitou a celá se klepu. Snad se mi nerozklepe i hlas, to by byl průšvih. Najednou si uvědomím, že už jsem dávno měla začít zpívat. Sakra, prošvihla jsem začátek. Hudba najednou ztichla.

,,Děje se něco?" Zeptá se mě Robin.

,,Ne, moc se omlouvám, jen jsem přemýšlela nad něčím jiným a propásla jsem začátek." Omluvila jsem se. Ach jo, to je trapas.

,,Tak ať se to už nestane, nemáme na to celý den." Odpověděl podrážděně. Povzdechla jsem si a on znovu pustil hudbu. Tentokrát jsem se plně soustředila a tak jsem zvládla nastoupit ve správnou dobu.

'I wish I could stand on a star...'

Hlas se mi naštěstí netřásl a tak jsem mohla pokračovat ve zpěvu. Byl to zvláštní pocit se slyšet ve sluchátkách, hlas se zdá člověku najednou úplně jiný. Vžila jsem se do té písně a přestala jsem vnímat, co se děje kolem mě. Jen já a hudba. Najednou hudba ale ztichla.

,,Hej, takhle to není. Podívej se do not!" Řval na mě Robin a vypadal hodně naštvaně.

,,Tak se omlouvám, jsem ve studiu poprvý. To se jako nemůžu splést? Nejsem robot. Snažím se do té písničky dát všechno a tak se prostě může stát, že mi slovo vypadne nebo ho pozměním. Je to fakt takovej problém? Tak to prostě natočíme znovu, ne?" Byla jsem dost naštvaná. Poprvé v životě jsem něco natáčela ve studiu a on si jako myslí, že to budeme mít hotové na první pokus?

,,Fajn." Odfrkl si ten idiot Robin a pustil znovu hudbu. Snažila jsem se znovu vžít do písně a moc o něm nepřemýšlet.

,,Stop!! To bylo příšerně falešný. Fuj!" Zařval na mě znovu a já už to fakt nevydržela.

,,To už si děláš srandu? Řekni mi prosím, co máš se mnou pořád za problém?" To už jsem opravdu ječela.

,,Fajn, tak já ti to teda řeknu. Andrew mi sem pošle nějakou hloupou pipinu co nikdy nebyla ve studiu, pořádně se nesoustředí a tak dělá hromadu chyb. A když se já ozvu, že to je špatně, tak na mě začne ječet. To ti přijde normální?"

,,To jsi tu jako nikdy neměl člověka, který nikdy nebyl ve studiu? Všechno je snad jednou poprvé a člověk se to musí naučit. A snad není potřeba mi hned nadávat!"

                         *    *    *

Nakonec jsem píseň dozpívala bez dalšího přerušování. Robin mi nahrávku pustil do sluchátek abych si ji poslechla a kdybych s něčím nebyla spokojená, můžu to opravit. Já jsem s ní byla ale spokojená a proto jsem Robinovi řekla, aby ji rovnou poslal Andrewovi. Ten mu nahrávku neochotně poslal a já doufala, že se mu bude líbit tak jako mně.

_______________________________________

Omlouvám se, že je kapitola dnes kratší, ale chtěla jsem ještě něco rychle sepsat, než pojedu na 10 dní na tábor (neberu si s sebou mobil) 😊

Děkuju za pochopení a mějte se hezky ❤

Anet