Nádech.
Celý zimák naplněný k prasknutí.
Výdech.
Fanoušci jásají a já jsem si zatraceně jistej, že tohle dám.
Nádech.
Pomalu ale jistě se rozjíždím, beru puk na středovém kruhu a nabírám rychlost. Vnímám každý sval, který se mi napíná a který mě bolí, ale jedu dál.
Jsem kousek před brankou, analizuji brankáře. Naznačuju střelu a tím ho rozladím. Mezi roztažené nohy mu sjíždí puk a už jen vidím a slyším skandování fanoušků, protože červené světlo za brankou svítí. Samostatné nájezdy nám znovu zachránily prdel. Je to trochu pocit déjà vu. S tím rozdílem, že před dvěma lety jsem to viděl ze střídačky a teď to cítím na vlastní kůži. Ale co si budem, z té střídačky jsem z toho měl lepší pocit. Škoda, že ten hajzlík už tu není, aby to jel místo mě.
•||•||•
"Jirko, díky vašemu nájezdovému gólu jste vyhráli. Stejným způsobem dál před dvěma lety gól Jan Marek. Nechal jste se inspirovat nebo to prostě zničeno nic přišlo?"
Uhýbám vyčkávavému pohledu moderátorky a přemítám nad odpovědí.
Zaskočilo mě to?
Ani omylem.
"Já jsem nad tím moc nepřemýšlel, prostě jsem jel." Upírám na ni oči, chce se ještě ptát a já se v duchu modlím, aby se neptala na Honzu. Nerad se k tomu vracím. A zároveň nedokážu jít dál.
"Jak hodnotíte hru Švédů? Málem vás porazili."
Zhluboka se nadechuju a potlačuju povzdech. Bože, jak já nesnáším rozhovory.
"Vlítli na nás tak, jako to neudělali ani Rusové a my jsme to nečekali. Museli jsme se dát dohromady, jenže to se nám povedlo až ve druhé třetině a to už vedli 3:0. Hráli dobře, ale ten začáteční elán jim nevydržel."
Mladá žena nahýbá hlavu na stranu a mírně stahuje obočí. "Co vás nakoplo? Z pohledu některých fanoušků to byl už prohraný zápas. Trenér vám promluvil do duše nebo co se stalo?"
To vážně? Ach jo.
"No, tak já si myslím, že nás pohnal náš první gól, který dal Jarda Jágr a pak už jsme to nějak rozjeli."
Reportérka se usmála a kývla. "Děkuju za rozhovor."
Rty se snažím zkroutit do úsměvu, byť to moc nejde a s tichým "děkuju" odcházím.
Někde na půli cesty k šatnám zastavuju, musím se dát do kupy, jinak se mi ti idioti budou pošklebovat. Což budou dělat tak jako tak, ale co.
Tisknu k sobě víčka, snažím se nemyslet a ještě líp nevzpomínat. "Do prdele." Nadávám polohlasem.
Ovšem zase velmi rychle zmlknu a to kvůli tichému dusotu bot.
S mírně natočenou hlavou pozoruju, kdo se zpoza rohu vynoří.
A tentokrát se otrávenému povzdechu neubráním.
Ke mě si to míří ta malá brunetka se smaragdovýma očima, která mě ani ne před minutou vyslíchala.
"Co po mě ještě chcete ženská?"
Ona zastavuje asi metr a půl přede mnou a zase naklaní hlavu na bok. "Jak víte, že jdu za vámi?"
"Nikdo jinej tu není."
ČTEŠ
Výhra
RomanceDívka se mu snaží vyhýbat. Každému očnímu kontaktu, každé myšlence na něj. Nemůže si to dovolit prostě to nejde. Ale mladý muž se odmítá vzdát. Ne teď, když má pocit, že aspoň na těch pár hodin má konečně pro co žít. (Tenhle příběh je čistě z mé hla...
