Výhra

XIX. 7.3.2014

Z POHLEDU JIRKY

Míšina rodina mě přijala, jako bych byl jejich dlouholetý přítel. A to se známe jen dva dny.

Dnes má Ondra oslavu narozenin, na kterou mě pozvali. I když se mi vůbec nechce, už hodinu před zahájením jsme seděli v jejich obýváku.

Kolem mě běhali tři malý děcka a ještě jedno bylo v postýlce. Jsem z toho trošku zmatenej, ty děcka se chovali jako bych byl jejich strejda. Jako by mě měli rádi. Vlastně jsem se skoro celou tu hodinu věnoval jim.

Už začali přicházet Ondrovi přátelé a dorazilo i pár přátel od ostatních.

Zrovna teď sedím v křesle se zavřenýma očima, protože Laura (Ondrova dcera) mi spolu s jejím bráškou a Zuzčinou dcerou chtějí postavit nějaký něco z lega a nechtějí abych to viděl než to postaví.

Najednou se mi kolem krku obmotali dvě paže.

"Hodně si tě oblíbili." Poznávám Míšin hlas.

Otáčím se k ní a otevírám oči. "Asi jo. Vlastně mě to dost překvapuje."

Míša se uculuje, její krásné oči jiskří, což mi jen dokazuje, jak je teď šťastná. A já jsem šťastnej kvůli ní. Takže tohle je láska?

"Jirko, ty se koukáš!" Zapištěla Laura. "Nekoukám." Zavírám oči, ale jakmile slyším tichý smích mého ďábelského anděla, zase je otevírám.

"Seš s nima strašně roztomilej, víš?" Oči mi málem vypadli z důlků. Uchechtnul jsem se a vrtím hlavou. "Tak to slyším prvně."

Pohladila mě po vlasech a následně mi na temeno hlavy vtiskla polibek.

"Už to je! Už to je! Už se můžeš dívat!" Sotva se otočím, hned mi Laura před oči strká to co složili. Máchá mi s tím před obličejem.

"Fakt hezký, ale co to je?"

Míša se zasmála a pustila mě. "Tak si tu hrajte, já se poroučím."

Tak jsme si hráli.

Za necelou hodinu se krájel dort a já byl tím pádem osvobozen. Ne že by mi vadilo si s nimi hrát, ale je to vyčerpávající. Míša se bavila s nějakýma holkama, poznal jsem tu zrzku z párty. Děcka teď bavil někdo jiný, takže jsem měl klid. Napsal jsem pár řádek Lucce, probrouzdal internet. Nakonec stejně končím u hledání mého anděla. Jenže ta je bůhví kde. Její kamarádky se baví sami. Možná šla na záchod? Nevím co to bylo, ale něco mi říkalo, že bych si ji měl najít.

A tak velice "nenápadně" vybíhám do patra, vcházím do jejího pokoje. Ten je ale prázdný.

Už chci odejít, když si všimnu pootevřených dveří na balkón.

Můj ďábelský anděl stojí u zábradlí, kolem ramen má deku, ale přesto mám pocit, že se občas zatřese zimou.

Už hodnou chvíli jen stojím u dveří a pozoruji její drobnou postavu. 

"Proč tam tak stojíš?" Její pobavený hlas mě pobízí k pohybu.

Stojím teď necelý krok za ní. "Co tady děláš?"

"Chtěla jsem být chvilku sama, odpočinout si." Jednou rukou si drží tlustou deku u těla, tou druhou si pohladila bříško.

"Mám odejít?" Vrtí hlavou, pak ji otáčí doprava. Periferně se na mě dívá.

"Nechci být s nikým jiným než s tebou."

Překonávám tu maličkou vzdálenost mezi námi, ruce obmotávám kolem jejího těla, pevné a zároveň něžně ji k sobě tisknu. Mírně jsem se nahrbil, abych si mohl bradu opřít o její rameno.

Není to žádná romantika; slunce je ještě pořád vysoko na obloze, doléhá sem hukot aut z nedaleké dálnice, kolem nás se vznáší tak nějak všudypřítomný smog a je mi zima. A přesto je v tom něco neskutečně krásného.

Chtěl bych jí říct, co k ní cítím. Co ve mě vzbuzuje její úsměv, její smích. Jak zbožňuju, když hladí naše miminko. Tak moc bych chtěl, jenže jako bych měl zalepenou pusu.

Opírá svou hlavu o tu mou a povzdechla si. "Mám strach."

"Z čeho?"

Znovu si povzdechla. "Že až tu bude, něco se pokazí, že to o nás zjistí a ublíží ti, že ublíží naší princezně." Cítím, jak se zachvěla.

"Mě by asi těžko ublížil. A tebe a naši holčičku budu chránit. Slibuju."

Otočila se čelem ke mě. Na rtech jí pohrává slabý úsměv, v těch neskutečně krásných očích jí září jiskřičky. "Ty seš děsnej romantik."

Zazubil jsem se. "A to jsem ještě ani nezačal."

Tiše se směje a u toho pár krát zavrtí hlavou.

Natáhla se pro polibek a když se po chvíli odtahuje, aby popadla dech stejně jako já, musím se na ni pořád dívat. Každý tah jejího obličeje si ukládal do paměti, každou maličkost.

Po chvilce sebou trošku zavrtěla, vím že ji takhle znervózňuju.

"Co koukáš?"

Pramínek vlasů, který jí do očí nahrnul letmý vánek, jí zastrkuju za ucho. "Miluju tě." Konečně to ze mě vyšlo. A bože, je to dokonalej pocit.

"Miluju tvoje oči, tvůj úsměv, který mě dělá šťastnějším, protože vím, že si šťastná ty. Miluju když si hladíš bříško, když mě líbáš. Mám takový štěstí že tě mám. Ale zároveň mi to nahání strašnej strach, protože jsem to nikdy takhle k nikomu necítil."

Slzy jí stíkají po tvářích a její dokonalé rtíky jsou vytvarované do písmene O.

"Nechci aby se tě dotýkal kdokoliv jiný, aby tě líbal někdo jiný. Chci abys byla moje." Přitiskla se na mé rty. Chci ji líbat už navždy. Mezi polibky cítím její horké slzy.

"A já miluju tebe." Zašeptala.

Usmál jsem se a přitáhl si ji blíž k sobě. Jen stojíme v objetí. Rukou jí přejíždím po zádech. Je mi krásně, v hrudi mám hřejivý pocit, který cítím poprvé.

"Takhle bych chtěla být dokonce života." Mluví do mého trička, takže se opravdu musím snažit, abych ji rozuměl.

Jenže než stačím odpovědět, rozezní se vyzváněcí tón jejího mobilu.

Vytáhne ho ze zadní kapsy těhotenských džín. Podívala se na jméno volajícího. Vytřeštila oči a její obličej jde do běla. Váhavě hovor přijala a nepřítomným pohledem se dívá skrz mou hruď.

"Ahoj Tome."