Výhra

Epilog: 26.10.2019

Z POHLEDU JIRKY

"Tatiii!"

Naše princezna se vyřítila z kuchyně a sotva jsem si stačil dřepnout, skočila mi kolem krku.

Zvedám se zpět na nohy, malá Anne se ke mě tiskne jako klíště.

"Ahoj princezno." Pohladil jsem ji po hnědých vláskách, které se trošku vlní  a následně se lehce zmateně podívám na svou nádhernou manželku, která v náruči drží pro změnu našeho tříletého syna. Ten už pomalu usíná. Nedivte se mému zmatení, je půlnoc.

S Annie stále kolem krku jdu dát pusu Míše a Eliahovi.

"Ahoj lásko."

Očima jsem kývnul nejdřív k Annie a pak k Eliemu, načež Míša jen krčí rameny.

"Já jsem se dívala tati. Celou dobu." Zamumlala.

"Já taky." Zívnul Elie.

Pousmál jsem se. Dívají se pokaždé, když hraju. Stejně tak Míša.

Jemně od sebe Aničku odtahuju, abych jí viděl na obličejík.

"To je hezký, ale už by jste měli oba spát."

Anne na mě hodila štěněcí kukuč a já zjihnul ještě o trochu víc. Možná jsem děsná bábovka, ale pro Míšu a obě své děti bych udělal cokoliv.

"Když já na tebe chtěla počkat a říct ti, že jsme se dívali." Zamrkala a já se jenom zasmál.

"Vždycky se díváte."

Mířím do jejich pokojíku, kde ji (samozřejmě opatrně) hážu do její postýlky. Začne se smát a válet se ze strany na stranu. Pobaveně nad tím vrtím hlavou.

Zakreju ji peřinou a dávám jí pusu na čelo. "Dobrou noc, princezno." Říkám už skoro spící holčičce. Je šílený jak rychle z hyperaktivity přejde do spánku.

Eliaha, který usnul ještě dřív než ho Míša uložila do postele, už nechci budit, takže se spokojím jen se vzdušnou pusou a následně s Míšou opouštíme jejich království.

Bydlíme v menším domečku ve Philadelphii, protože už druhou sezónu hraju za Philadelphia Flyers.

Sotva jsme zapadli do naši ložnice, Míša kolem mě omotávám své paže. Natiskla se ke mě, jakoby se bála, že jí uteču. I já ji objal.

"Copak?"

Usmívá se. Cítím to.

"Asi bych měla žárlit. Anička tě má radši než mě."

Tichý smích rezonuje mou hrudí.

Není to pravda. Naše pětiletá dcera je stvoření, které miluje úplně každého a které miluje úplně každý. Po Míše zdědila smaragdové oči, ve kterých se místy objevují čokoládové proužky, jež se táhnou od zorničky po okraj duhovky. Taky povahou je více méně po Míše. Jinak je podobná spíš mě.

"Ale jdi ty. Tebe zase zbožňuje Eliah. Pokaždé když jsem ti na blízku v jeho přítomnosti, tváří se jakoby mě chtěl sníst."

Přísahám, že to dítě, který je mojí věrnou kopií, si Míšu hlídá víc než já.

"Jsou mu tři roky. V tomhle věku si každý dítě hlídá svou mámu."

Trošku se odtahuju, abych se jí mohl podívat do očí. Ty dva nádherné smaragdy, které mě tolik očarovali, se na mě dívají pořád se stejnou láskou, jako když jsem jí u oltáře řekl své ANO. I po té době, kterou jsme spolu neměli vždy úplně lehkou, Míšu pořád miluju. A vím, že ona miluje mě. A co si budeme, všema těma sračkama bych si prošel znova, jen abych byl na konci znovu takhle šťastnej. Abych měl rodinu, kterou neskutečně miluju. Přátelé, kterým věřím. I předem prohrané boje můžou být vítězné, pokud bojuješ srdcem. Měl pravdu. Já s Míšou jsme toho důkazem.

                        •THE END•