Výhra

XV. 9.2.2014 PRVNÍ ČÁST

Z POHLEDU JIRKY

Jsem nervózní. Možná bych se měl léčit, mám totiž pocit, že jsem na té holce závislej.

Deset minut před druhou odpoledne, před časem kdy se máme sejít, čekám u té kavárny, kde jsme se ve čtvrtek viděli naposledy.

Ani nevím proč se bojím. Možná mám strach, že by se na mě vykašlala? Nebo že si nebudeme mít co říct?

Takže každou minutu kontroluju čas a snažím se sklidnit splašený dech.

"Hrebi?" Ozvalo se za mnou.

"Ahoj."

S úsměvem od ucha k uchu si mě prohlíží.

"Není to divný? Poprvé se vidíme takhle rychle po sobě."

Krčím nad tím rameny. "Tak kam si mě chtěla vzít?"

Rozhlíží se kolem sebe, jakoby snad kontrolovala, jestli nás někdo nesleduje. "Tam." Ukazuje doprava.

"Aha. Tak teď úplně přesně vím, kam jdeme. Nemůžeš být konkrétnější?"

Zakmitala obočím, hned po té mě chňapla za rukáv bundy a táhne mě směrem, kterým ukázala.

"Nech se překvapit."
                          •||•||•
Dotáhla mě před skvělou cukrárnu, pár krát jsem tu už byl a musím říct, že lepší cukrárna snad neexistuje. Vždy tam mají narváno, ale dnes je tu podivné prázdno.

Beru za kliku, zamčeno. Hledám papír s otevírací dobou.

"Z důvodu oprav zavřeno." Čte zaraženě Míša.

Zasmál jsem se. "To je opravdu překvapení." Pochechtávám se.

Míša mě silně bouchla do ramene. "Jseš strašnej." Vraždí ne pohledem, ale koutky úst jí cukají a mě to celé rozesmívá ještě víc. Protočila oči. "Už jsi skončil?" Zhluboka se nadechuju. "Jo." Naposledy jsem nad tím zavrtěl hlavou a uchechtl se.

"Tak kam půjdem? Do té samé kavárny, kde jsme byli ve čtvrtek?" Opětuju jí její spalující pohled.

"Tam mají dnes zavřeno. A v tomhle bloku už žádný jiný kavárny nejsou. Přece jenom, není to centrum." Bezradně rozhodila rukama.

"Můžeme jít ke mě." Nijak jsem nad tím nepřemýšlel. Až po té, co na mě vrhla nejistý pohled, jsme si uvědomil, co a komu jsem řekl.

"Mám doma nějaký čaje a kafe, možná najdu i sušenky."

Na očích jí vidím, že chce. Ale...

Pomalu jí pokládám ruce na ramena. "Míšo, jsme přece přátelé. A přátelé se navštěvují. Nemusíš se mě bát." Každé slovo zdůrazňuju, chci aby věděla, že mi může věřit.

"Já se nebojím tebe." Zašeptala a já se prostě nemůžu udržet. Vtahuju ji do objetí, celou její drobnou postava skrývám ve své náruči. Obličej jsem zabořil do jejích kaštanových vlasů.

"Není tady. Neublíží ti. Slibuju, Míšo. Sibuju." Šeptám jí do ucha, snažím se ji utěšit, jelikož začala vzlykat. A to mě zabíjí.

Stojíme tak ještě krátkou chvíli, než se Míša odtáhne. "Dobře. Zapomeneme na to, co se teď stalo a půjdeme k tobě, jako kamarádi." Utírá si oči.

"To beru."
                          •||•||•
Odemykám dveře a v duchu se modlím, aby v tom malým bytě byl aspoň trochu pořádek.