Výhra

XXV. 25.4.2014

Z POHLEDU MÍŠI

Cítím se mrtvá. Vlastně ani nevím proč; spát můžu, jíst taky. Všechno zvládám, jenom...se nemůžu ubránit slzám a příšerné bolesti v místě, kde by mělo být srdce. Jenže to moje tam už pět dní není. A on se mi za tu dobu ani neozval. Samozřejmě. Vážně jsem si myslela, že by to tentokrát mohlo vyjít? Vážně? Jsem tak naivní.

Nicméně se právě chystám udělat velice důležitý životní krok. Dám mu důkaz lásky.

Nervozita mě asi za chvilku zabije. Ta křeč v žaludku je šílená. Samozřejmě, že rozchod s Tomášem není klidová záležitost, ale kdybych se mohla normálně nadechnout, bylo by mi líp. Jenže není.

Jsme v té samé zatracené kavárně, kde jsme byli s Hrebim, když jsme se potkali poprvé po té párty. Sedíme dokonce i u toho samého stolu a já mám prostě pocit, že Tomáš na Jirkově místě sedět nemůže. Jakoby tím rušil tu chvíli na začátku února. Proč tu nemůže být?

Tomáš si odkašlal a elegantně upíjí ze své kávy.

"Co je s tebou? Připadáš mi nervózní."

Aby bylo jasno, sedíme tu už patnáct minut a já se pořád na nic nezmohla.

Vrtím se, hledám si větší pohodlí. "Víš Tome...chtěla jsem si s tebou o něčem promluvit."

Jen zvedá obočí a čeká. Ten ledový pohled. Tak moc ty oči nesnáším.

"Myslím si, že by jsme ten vztah měli ukončit."

Jsem si jistá, že tlukot mého srdce slyší. Stejně tak můj zrychlený dech. Panebože.

Vypadá šokovaně, ale věřím, že vztek je na cestě.

"Jakože...to ale nejde Miky. Jsme spolu přece tak dlouho."

"Jestli se bojíš, že bych něco někomu řekla, tak se strachuješ zbytečně." Nad tím zavrtěl hlavou.

"Já se nebojím. Jsem na tebe zvyklej, jsme spolu sakra čtyři roky. Tohle nemůže skončit jen tak."

Mračím se. "Jasně že může. Nebo snad chceš tvrdit, že mě pořád miluješ?"

Stiskl čelisti a jeho ledové oči se do mě zařezávají jako nůž do másla.

"Tak vidíš."

"I tak si nemyslím, že je to dobrý."

Přimhouřím oči, snažím se nedát na sobě znát vztek.

"Bojíš se, že to nahlásím?"

Zase vrtí hlavou. "Ne. Nemáš co nahlásit, když se ti nikdy nic nestalo. Ty snad o něčem víš?" Ušklíbl se.

A já jen nevěřícně vrtím hlavou. Jak si myslí, že to nikdo jiný neví.

"Samozřejmě, že nevím."

Pokýval hlavou. "Chytrá holka. Ale pořád je tu ta věc s naším dítětem."

Nervozita a strach si sotva dali odchod a už jsou zase zpátky. Bude se zlobit? On mi nemá co vyčítat. Vsadím boty, že mě taky podváděl. Ale i tak. Bude dělat scény?

Z hluboka se nadechnu. Nedokážu se mu dívat do očí.

"Není tvoje." Zamumlala jsem, ale při troše štěstí mě slyšel.

"Cože?" Tak mám smůlu, no.

"Říkám, že není tvoje."

Až po vyřčení těchto slov se mu podívám do očí. Jsou tak ledové. Žádné city. Nevypadá, jako bych mu právě oznámila, že jsem ho podváděla. Spíš jako bych mu řekla výsledek hokejového utkání. Prostě nulový zájem.

"Děláš si srandu?"

Pomalu a velice neochotně vrtím hlavou.

"Kdo je její otec?"

Naprázdno polykám. "Nechci ho do toho tahat."

"Ptám se: kdo je kurva její otec?" Vrčí jako pes a každé slovo podivně odsekává. Dech se mi zadrhává v hrdle, přesto je pořád stejně splašený.

"Je to jeden hokejista. Seznámila jsem se s ním ještě v Česku."

Tvrdým pohledem mě přišpendlil k židli bez možnosti útěku. Nedokážu z něj vyčíst nic. Dlouhou dobu mě jen probodává očima a já se až moc bojím něco dělat.

Pět minut ticha ukončil děsivým zachechtáním. "Víš, že mě to ani nepřekvapuje? Jseš zasraná děvka." Jeho hlas překypuje pohrdáním a v mém nitru se probouzí k životu vztek a odvaha.

"Ty si to taky dělal a já nemohla nic říct. Tak mě přestaň urážet, idiote." Zasyčela jsem nebezpečně a v ten moment jsem před ním poprvé necítila strach.

Přivřel oči a mírně se odtáhnul. Zase jsme dlouhé minuty setrvali v tichu.

"Jediný co nechápu je, proč si to neudělala už mnohem dřív. Čekal jsem to už od chvíle, kdy jsem se vrátil z Česka. Proč jsi tak dlouho čekala?"

Dívám se někam za něj a jen na malý moment mám pocit, takový záchvěv naděje, že tam u stolu na druhé straně místnosti sedí můj princ s čokoládovýma očima. Ubohá naděje.

"Asi jsem nejdřív musela něco ztratit, prohrát. Teprve potom jsem si mohla uvědomit, co je nutné udělat pro výhru."

Nechápe. Jak by mohl.

Zrak se mi rozostřuje, nejde tomu zabránit.

Tady máš ten důkaz lásky. Vysílám mu tichou zprávu i když vím, že k němu nedojde. Jde ale přece o ten pocit, ne?

Zvedám se od stolu a se strohým rozloučením odcházím od toho muže, který mi tak dlouho ničil život. Vlastně ho zničil.

Sotva jsem se ocitla na ulici, po tváři mi steka první slza, ale nikdo si toho nevšímá. Všichni v tomhle velkém městě kolem mě prochází jen jako stíny, mnohdy o mě ani nezavadí pohledem, ale i kdyby zavadili, stejně by mě neviděli. Viděli by jen pozůstatky té holky, která měla tolik snů a nadějí. Viděli by jen ty slzy.