Z POHLEDU MÍŠI
Zase ráno. Je devět ráno a já nemám co dělat.
Angela šla na kontrolu s miminkem,
Zuzka (moje ségra) jela se svýma dětma na výlet a Ondra je v práci. Jeho děti ještě spí, což je mi trochu záhadou, ale aspoň mám čas vychutnat si snídani.
Brázdím internet, ale jakmile najíždím na profil svého přítele, zamrzám ve veškerém pohybu. Do háje, já mu nenapsala. To zas bude řevu. Pořád lepší než stát vedle něj a bát se, kdy přiletí facka.
Když vytáčím jeho číslo, přemýšlím, jak se mi to mohlo stát. Nikdy jsem nezapomněla.
"Ahoj Tome." Zdravím ho hned, jak to vzal.
"Ahoj."
"Promiň, že volám až teď, ale nechtěla jsem tě včera budit." Doufám, že tomu věří.
"To je v pohodě." Jako COŽE? Fakt v pohodě? Ok.
"Jaký byl let?"
Proč se mi při pouhé zmínce o těch skvělých devíti hodinách rozlívá na rtech tak blbej úsměv? To je špatný.
"Super. Skoro žádný turbulence. Potkala jsem tam-" ozvalo se zakašlání. "Jo, to je skvělí. Hele, už musím. Jsem v práci. Zase si zavoláme."
"Jasně." Hlesla jsem.
Typické. Když něco chce on, musí to být, ale když jde o mě, jsem vždycky ta druhá. Kdybych se ho tolik nebála, dávno bych s ním nechodila. Jenže já se ho bojím. Je jako moje noční můra. Každý polibek, každý sex, vlastně i každej pohled se mi hnusí.
Ale tomu všemu je teď na nějakou dobu konec.
Minimálně dva měsíce ho neuvidím. Nebudu s ním nic mít. Konečně budu mít volnost.
Z POHLEDU JIRKY
Budík. Nesnáším budík.
Zaplácnul jsem mobil, který díky bohu zmlkl a dál se válím ve své posteli. Snad si i trochu přeju usnout. Ale jenom snad.
Nakonec stejně vstávám. Nebo-li sedím na velké posteli a prohlížím si svůj pokoj.
Nejsem tu poprvé, ale stejně si nemůžu zvyknout. Není to nic extra; velká postel, psací stůl, obří šatní skříň, kterou nikdy nezaplním, aspoň ne sám. Nakonec malá knihovnička, kde jsem už za poslední dva týdny nastěhoval několik knih.
Kolik je vůbec hodin? 9:05.
Zívnu a mířím do koupelny. Dveře do ní vedou z ložnice, což se mi moc líbí.
Pohlédnu do zrcadla a musím vykulit oči. Vypadám jako kurva po noci.
Krátká ranní hygiena mi vrací pocit, že jsem člověk a už zase končím v posteli.
Nevím, co dělat. Mám ještě hodinu než budu muset na schůzku s trenérem.
Řešení mé situace se zjevuje v podobě telefonátu. Od Lucky. Do prdele. Já se jí neozval.
"Aho-" víc nestihnu.
"Jiří Hrebo! Nevím, jestli být šťastná, že jsi v pohodě nebo tě zabít!" Křičí na mě a já se opravdu cítím provinile. Jak jsem mohl zapomenout. Fakt to chceš vědět? Ptá se mě moje svědomí, vybavují se mi smaragdové oči. No jistě. Měl a pořád mám plnou hlavu té zpropadené ženské.
"Zatraceně Jirko. Byla jsem vzhůru skoro celou noc a ty ses furt neozýval a pak jsem ráno sledovala zprávy, myslela jsem, že se něco stalo a..." drmolí, až moc dobře slyším, že pláče. Ty seš ale takovej vůl.
"Lucko..." ona mě ale nenechá. "Volala jsem ti. Aspoň třicet krát. Tak moc jsem se bála. Do háje s váma oběma i s tím vaším blbým hokejem!" Samozřejmě myslela mě a Honzu. Zatracená letecká havárie. Nebýt toho, Honza by tady pořád byl a Lucka by byla v pohodě. Jenže život není co by, kdyby.
Lucka vzlyká a zrychleně oddechuje, další důkaz toho, jak moc jsem to podělal.
Taky je to varování, že svých psychických problémů se stále nezbavila. Tak jako ty. Připomíná mi tichý hlásek v hlavě.
"Promiň, Luci. Moc se ti omlouvám. Nevím jak jsem mohl zapomenout. Prostě to nechápu. Ale jsem v pohodě, ne-"
"Tak ty seš v pohodě? To je moc hezký, protože já ne." Po tváři mi sjela osamocená slza. Tohle mi přiznala poprvé. I když byla na dně, nikdy neřekla: nejsem v pohodě. Je pravda, že netvrdila ani opak, ale nestěžovala si. A proto mě tohle srazilo do kolen. Za celých třináct let, co se známe, mě právě tahle jediná věta poslala do háje.
"Lucko, prosím promiň. Jsem strašnej debil, fakt to vím, ale PROSÍM, nenech se tímhle porazit. Máš přece Honzíka." Fňukám do mobilu a chci pokračovat.
Ale nedovolí mi to. "A jak to mám do prdele udělat?" Šeptá, skoro ji nerozumím. Pláče. "Říkali: půl roku a budeš v pohodě. Hm. Rok byl za mnou a pořád to bolelo a bolí stejně. Teď jsou to skoro dva roky a málem prodělám infarkt, protože třetí nejdůležitější chlap v mým životě se tak trochu zapomene ohlásit. Já-já prostě..." zlomil se jí hlas.
Já se tak zatraceně nenávidím.
Ukončila hovor, aniž by řekla cokoliv dalšího a já věděl, že se jen potřebuje uklidnit. Pak zavolá.
Tím jsem se utěšoval, když jsem se chystal na schůzku s trenérem New York Rangers.
ČTEŠ
Výhra
RomanceDívka se mu snaží vyhýbat. Každému očnímu kontaktu, každé myšlence na něj. Nemůže si to dovolit prostě to nejde. Ale mladý muž se odmítá vzdát. Ne teď, když má pocit, že aspoň na těch pár hodin má konečně pro co žít. (Tenhle příběh je čistě z mé hla...
