Ten přiblblej úsměv plnej zadostiučinění jsem jaksi nemohl seškrábnout z obličeje a upřímně? Nijak extra jsem se o to nesnažil.
Nadšení fanoušci českého hokeje pořád nadšeně skandovali, tleskali, stáli a řvali jakoby jsme dali gól. A přitom to bylo něco mnohem delikátnějšího. Ani ne před dvěma minutama vysklil Karel Rachůnek ruským obrem Arťuchinem tvrzené sklo u trestné lavice. Všichni do jednoho jsme na střídačce začali mlátit hokejkama o zem, potlesk za dokonalou odplatu.
Rachna přijel ke střídačce a Peťa Vampola se neubránil připomínkám. "No chlape, myslím, že se tady konečně začneme taky bavit."
I přes hluk, který nadále panoval v hale, jsem slyšel pobavené chechtání od ostatních.
"Teď jseš hrdina pro celej národ." Poznamenal jsem s úsměvem.
"Jo, ale dej si bacha až budeš zase v Rusku. Tam to už asi tak příjemný nebude." Vtipkoval Vampi dál.
Honza, který seděl vedle mě, nad tím pobaveně vrtěl hlavou.
"Je fajn, že jsi mu to oplatil, ale museli jste rozbít to zatracený sklo? Víš jak dlouho tu budeme trčet?" Pokračoval Vampi. "Vždyť by stačilo, kdyby jsi mu trochu pocuchal fasádu o mantinel."
Rachna se na něj šklebil a já si tak říkal, jestli má chuť mu jednu vrazit nebo ho obejmout.
"Ale já tě varuju kamaráde, jestli se mi nějakej střep zareje do prdele až si tam půjdu sednout..." A to propukl v hlasitý smích i trenér, který nás celou tu dobu jen mlčky poslouchal.
Karel Rachůnek se ale vehementně snažil zachovat si vážnou tvář. "Ty seš horší než ženská, ty vole. Příště si ho umravňuj sám. Víš jak těžký bylo s ním hnout?"
Petr Vampola spustil nějaký keci na svou obranu, ale mou pozornost si získal Honza, který se ke mě naklonil. Chtěl mi něco říct.
"Už ho vidím, jak dává tomu dvoumetrovýmu Arťuchinovi pár facek a říká mu, jakej je to nevychovanej spratek." A to mě dorazilo, protože ta představa... Ach, do prdele.
Přesně pro tyhle momenty já zbožňoval svůj život. Miloval jsem hokej, miloval jsem reprezentaci. Zbožňoval jsem, když si kluci mezi sebou dělali tyhle vtípky. Mnohdy jsem měl pocit, jakoby ani nebyli dospělí.
Na tenhle den často vzpomínám. Ani nevím proč. Sice jsme ten dne vyhráli bronz, ale kvůli tomu to není. Asi jde o ty chvíle strávený v tom týmu.
Byl to jeden z posledních dnů, kdy jsem viděl Karla Rachůnka. Kdy jsem mohl být svědkem toho, jak skvělej to byl kluk. Vlastně i Honzu Marka jsem od té doby viděl už jen párkrát. Bude to tím, těma lidma. Protože na žádný mistrovství nevzpomínám tak jako na tohle. Na jejich poslední.
ČTEŠ
Výhra
RomanceDívka se mu snaží vyhýbat. Každému očnímu kontaktu, každé myšlence na něj. Nemůže si to dovolit prostě to nejde. Ale mladý muž se odmítá vzdát. Ne teď, když má pocit, že aspoň na těch pár hodin má konečně pro co žít. (Tenhle příběh je čistě z mé hla...
