Výhra

V. 10.7.2013

Nesnáším létání, letadla, letiště a vůbec všechno okolo toho.

Pomalu se šinu areálem pražského letiště. Za sebou táhnu těžkej kufr.

Lidi kolem mě proudí jako mravenci v mraveništi.

Zhluboka se nadechuju. Tohle mě bude stát spoustu nervů.

V hlavě mi vyvstala vzpomínka na televizní zprávy. Zřítilo se ruské letadlo, které převáželo hokejový tým Lokomotiv Jaroslavl. Nehodu přežil jediný člověk. Hlásily tehdy zprávy a noviny. Viděl jsem trosky letadla, slyšel jsem to dost jasně: na palubě letadla zahynuli také tři češi. A stejně jsem to nemohl pochopit.

Přesně od tý doby nesnáším letadla.
                            •||•||•
Snažím se nezešílet.

Drtím svou mikinu jako o život a s pevně stisknutými víčky se snažím vymyslet něco, cokoliv, co by zaměstnalo mou mysl.

A právě v ten moment se mi v hlavě zjeví smaragdový oči. Od toho září jsem ji neviděl. Popravdě, ve chvílích, kdy jsem sám doma, kdy nemám co dělat, myslím na ni. Vlastně mi docela chybí. Pousměju se sám nad sebou. Chybí. Jak mi může chybět někdo, jehož jméno neznám a koho jsem viděl jen dvakrát v životě?

Sedadlo vedle mě se zhouplo, ale mě ani nenapadlo otevřít oči. Teprve tiché: "Ehm, promiňte?" mě probírá ze snění o mé neznámé známé.

A...hele, mi o vlku a vlk-.

Počkat.

Cože?!

Musím vypadat jako totální magor, protože se směje jako pominuta.

"Přesně tak, jsem to já."

Prudce mrkám a nevěřícně se usmívám. "To vidím."

Bedlivě si ji prohlížím. Vůbec se nezměnila. "Máme mi to na sebe ale štěstí."

Jen krátce nastalo ticho.

"Co budete dělat v Americe?" Ptá se, zatímco z batohu vytahuje balíček žvýkaček, nabízí mi a já si tak trochu úlevně beru.

"Na konci června byl draft do NHL." Říkám s otevřeným koncem.

Usmívá se teď ještě zářivěji. "Gratuluju."

"Díky. A co budete dělat vy?"

Zastrkuje si rozpuštěné vlasy za ucho. "Jedu za rodinou na dobu neurčitou. Možná si najdu i práci."

Uznale jsem pokýval hlavou. "Prcháte od české televize?"

Zasmála se, její smaragdové oči září. "Je to můj sen žít v Americe. A teď se mi plní." Zněla nadšeně, jako malé dítě, které dostalo svou hračku.

"To blahopřeju."

Je zmatená. Co jsem řekl špatně?

"K čemu mi blahopřejete?"

"Dokázala jste si jít za svým snem. Dosáhla jste svého cíle. To je úctyhodné." Dosažení svého cíle je ta nejlepší životní odměna. Má duše tiše zafňukala.

Sklopila hlavu, vážně se červená?

Upravuje si vlasy, neposlušné pramínky jí nechtějí držet za uchem. "Ale ješte jsem toho nedosáhla."