Další střela a gól.
Honza bral jeden puk za druhým a po prázdném kluzišti se nesl zvuk, který mi přinášel jistou útěchu. Některý lidi uklidňuje šum moře, jiný zase ticho českého lesa. Já zbožňoval zvuk ledu odlétávajícího od nožů bruslí.
Jenže já bruslit nemohl.
Který idiot vymyslel, že se kosti můžou lámat?
Takže jsem si tak hezky seděl na střídačce se zlomeninou holenní kosti a téměř zoufale se díval na svého nejlepšího kamaráda, jak si to svištěl po prázdném ledě. Zmetek jeden, tohle mi dělal schválně.
Po hodné chvíli se uráčil přijet ke mě. Usmíval se a já (byť mě zrovna dost štval) jsem ve skrytku duše byl moc rád, že je šťastnej.
"Docela ti i závidím." V jeho upřímných očích se zračil zmatek.
Povzdechl jsem si. "Jseš v reprezentaci. A to je přece jako splněnej sen."
Ušklíbl se a mě bylo jasný, že na tomhle se nikdy neshodneme. Nikdy by nepřiznal, že si splnil náš klukovskej sen, že je lepší než já, že toho dosáhl víc než já.
"Vždyť se to povede i tobě."
Zavrtěl jsem hlavou. "Budu vděčnej, když se vůbec udržím na bruslích. Natož abych měl kde hrát." Poukázal jsem na své zranění.
Honza se usmál a poplácal mě po rameni. "Ty to zvládneš. Já ti věřím." Kývnul jsem hlavou. Kéž by.
"Chci to dokázat, ale mám velké obavy, jestli to zvládnu."
Mlčeli jsme dlouho, zdálo se, že Honza přemýšlí.
"Těžký to bude, jasně že jo. Ale ten pocit na konci za to stojí. To je ta nejlepší odměna v životě. Aspoň podle mě."
Ta slova mě pak v životě tolikrát posouvala dál, dodávali mi chuť bojovat. Dosáhnout svého cíle. Kvůli Honzovi, který chtěl vyhrát. A který prohrál jen jednou.
ČTEŠ
Výhra
RomansaDívka se mu snaží vyhýbat. Každému očnímu kontaktu, každé myšlence na něj. Nemůže si to dovolit prostě to nejde. Ale mladý muž se odmítá vzdát. Ne teď, když má pocit, že aspoň na těch pár hodin má konečně pro co žít. (Tenhle příběh je čistě z mé hla...
