Výhra

VII. 10.7.2013

Z POHLEDU MÍŠI

Nevím, co mám dělat. Nevím, jak se mám vypořádat s tím chlapem. A přitom bych si tím měla být zatraceně jistá, mám přece přítele. Ale copak ty k Tomášovi něco cítíš? Zazněl mi v hlavě slabý hlásek. Vrtím nad tím hlavou. Samozřejmě, že ho mám ráda.  Musíš ho mít ráda. Ticho už! V Americe si přece plním svůj sen. Nic víc, nic míň. Co si to tu nalháváš?

Radši se zaměřuju na dění okolo sebe.

New York je krásné město. Sice nejsme v centru a dnes už se tam ani nepodívám, ale předměstí a noční panorama si u mě získalo malé bezvýznamné plus. Stejně jako ty Jirkovy čokoládové oči...Cože? Ne, ne ne ne. Nic takovýho.

"Ještě tak deset minut a budeme na místě." Oznamuje mi taxikář dokonalou angličtinou.

Od letiště jsme odjeli asi tak před hodinou a já jsem opravdu unavená, protože v Česku je momentálně asi půl druhé ráno.

Jenže místo spánku si moje mysl musí pořád dokola omýlat celou cestu letadlem. Panebože, kdyby to Tomáš viděl...Tak radši ani nechci vědět co by mi udělal. Jenže já si nemůžu pomoct, Hrebi mě k sobě nějakým zvláštním způsobem láká.

Taxík zastavuje. Konečně.

Staršímu muži za volantem dávám požadované peníze a on mi z kufru vytáhne mé zavazadlo.

Chvilku jen stojím a prohlížím si velký rodinný dům.

V přízemí se svítí, vím že na mě čekají. Od doby co jsem tu byla naposledy, se toho moc nezměnilo. Vlastně vůbec nic.

Zhluboka se nadechuju a dělám první kroky ke svému budoucímu domovu.

Klepu na dveře, o pár vteřin později mi otevírá vysoký brunet.

"Nazdar bratře." Zubím se na něj a nechávám se vtáhnout do objetí.

"Chyběla jsi mi." Šeptá mi do vlasů a já se spokojeně usmívám.

Jdeme dovnitř, jde mě do nosu okamžitě udeřila vůně sladkostí.

Doléhá k nám do chodbičky tlumený hovor.

"Jak se máte? Co děláte?"

Bavíme se česky, ostatně tak jako vždy, když jsme spolu sami.

"Máme se docela dobře...Ale co to povídám. Máme se výborně."

Ondra bere můj kufr a já nasazuju ten nejzářivější úsměv, jakého jsem schopná.

Vstupují do kuchyně a...

"Micky! Micky! Auntie Micky!" Křičí jedno přes druhé tři malé děti a všichni tři mě okamžitě objímají. Překřikují se a já jim vůbec nerozumím.

Konečně se mi začíná chtít spát.

"Děcka! Nechte tetu. Je unavená." Zavelela těhotná Angela, Ondrova manželka a nejskvělejší duše na světě. Samozřejmě nejskvělejší hned po mé sestře.

"Zítra si pokecáme." Slibuju jim a oni s radostí přikyvují.

Odporoučí se bůhví kam.

"Míšo!" Křičí blondýnka zhruba stejné výšky, jako já. Nikdo by neřekl, že je o pět let starší než já. Vypadá mnohem mladší.

Pevně mě objímá, totálně mě drtí ve svém sevření.

"Tak fajn, Zuzi. Nemůžu...dýchat." Vyrážím že sebe přidušeně (a ještě ke všemu anglicky) a ona mě ihned pouští.

"Tak strašně ráda tě vidím."

"A já tebe." Mrkla jsem na ni.

"Konečně se zase setkáváme, švagrová." Směje se Angela a u toho si pohlazuje vypouklé bříško. Zanedlouho bude v sedmém měsíci.

Se všemi se ještě jednou přivítám.

"A kde máš Patricka?" Směřuju otázku na Zuzku, která posmutněle sleduje, jak se Ondra s Angelou objímají.

"V práci, jak jinak."

Chudák Patrick je v práci skoro pořád. Jakožto právník bývá někdy pryč i pár dnů.

Únavou už skoro nevidím, ale i tak ji musím se soucitným úsměvem pohladit po rameni. Vděčně mi úsměv oplácí.

"Ale teď už mazej do postele nebo na tebe pošlu ty malý skrčky a to teprve uvidíš ten tanec."

Pod takovouto výhružkou se raději odebírám do pokoje, který bych vlastně mohla nazývat svým.