Z bezesného spánku mě probral rámus. Jakoby někdo rozbil skleněnou láhev.
Vyděšeně jsem vylezl z postele. Někdo se k nám vloupal?
Otevřel jsem dveře. Z kuchyně na druhé straně chodby jsem slyšel šramot a občasné nadávky. Ruka se mi třásla, když jsem vrazil do pootevřených dveří, které se s následným vrznutím otevřeli dokořán. Viděl jsem tam lidskou siluetu, která šmátrala po všech poličkách.
Hledá chlast. Došlo mi, jakmile jsem si uvědomil, že je to moje matka.
"Mami?"
Silueta se při otáčení ke mě zakymácela. V ruce držela téměř prázdnou láhev.
"Co čumíš?" Vyjekla na mě, jazyk se jí pletl.
"Lekl jsem se." Špitl jsem smutně.
Tak to bylo každou noc. Celý den v práci, pak přišla, opila se a ráno šla zase do práce a pořád dokola.
"Padej do postele ty malej spratku."
Zamračil jsem se a odhodlaně se vydal k ní přes špinavou kuchyň.
"Musíš přestat pít." Natáhl jsem se po flašce, ale matce se povedlo mi uhnout, shodila mě do rozbitého skla za ní.
Spoustu kousků se mi bolestivě zařezalo do masa. Celé tělo mě bolelo, několik slz se mi skutálelo po tvářích.
"Neříkej mi co mám nebo nemám dělat!" Rozkřikla se. "Nebýt tebe, vše by bylo v pořádku!" Kymácivou chůzi odešla asi do své ložnice.
Já se zvedl. Po prstech mi stékala krev, všude mi tekla krev a špinila tak už dost zaneřáděnou podlahu kuchyně.
Ale nejvíc že všeho krvácelo mé srdce.
Tu noc jsem si poprvé uvědomil, že jsem omyl. Že tu nemám být. Že nikoho, kromě svýho věčně zdrogovanýho bratra nemám. Druhý den jsem se seznámil s Honzou.
ČTEŠ
Výhra
RomanceDívka se mu snaží vyhýbat. Každému očnímu kontaktu, každé myšlence na něj. Nemůže si to dovolit prostě to nejde. Ale mladý muž se odmítá vzdát. Ne teď, když má pocit, že aspoň na těch pár hodin má konečně pro co žít. (Tenhle příběh je čistě z mé hla...
