Výhra

XVI. 10.4.1993

Konečně jsem usnul, když se ozvala rána. Už mě to nedivilo. Ani jsem se nebál. Věděl jsem, že je to buď opilá matka nebo zfetovaný bratr.

Něco prásklo podruhé, tentokrát mnohem blíž. Vstal jsem a sotva jsem vyšel z pokoje, skoro na mě spadl brácha.

"Maty, ty debile!" Zasyčel jsem vztekle a snažil jsem se ho nějakým způsobem podepřít. Což dost dobře nešlo, když sebou neustále mlel.

"Nesahejte na mě." Dostal ze sebe. "Kdo vůbec seš... že s-si dovoluješ na mě sahat?!"

Smutně jsem si povzdechl. Už zase nevěděl, kde je, co se děje. Ani mě nepoznal.

"Já chci domů!" Zakymácel se a i přes mou snahu ho udržet, skončil na zemi. A následně usnul. To už si vážně dělá prdel.

"Matyáši!" Bez reakce.

Naštvaně jsem zavrčel a po pěti minutách jsem ho dostrkal do našeho pokoje. Jo, mohl jsem ho tam nechat ležet, ale bylo mi devět a kousek té dětské dobroty ve mě přece jen ještě byl.

Na starý, smradlavý a špinavý koberec jsem položil deku, na ni ho překulil a ještě ho přikryl.

Skoro jsem pak už nespal. Jednak domů přišla ještě matka, která dělala opravdu hluk a navíc jsem měl strach o Matyho. Co kdyby začal zvracet? Nebo přestal dýchat?

Vzpomněl jsem si, jaký to bylo dřív. Než začal brát ty hnusy. Ještě dva roky zpátky mi po večerech čítával z pohádkové knížky. Tehdy jsem ještě v pohádky věřil. Pamatuju si, jak mě každé ráno budil do školky a později do školy, snídaně byla vždy nachystaná a pokaždé byla moc dobrá. Odpoledne mě vyzvednul a šli jsme spolu domů. Hrávali jsme hry, v pexesu jsem ho porazil skoro vždycky.

Když tak nad tím přemýšlím, možná mě nechával vyhrát schválně. Staral se o mě líp než naše máma. A teď byl ještě horší než ona.

Když zmizel Matyáš, když zmizela jeho osobnost a stala se z něho jen troska, ztratila se i ta pohádková knížka. Jakoby se vytratilo všechno krásné na mém dětství. A už se to nikdy nevrátilo.