Z POHLEDU JIRKY
Je mi zima, táhne mi na krk a mám chuť někoho zabít. Dost dobré vyhlídky na to, že je teprve ráno.
Na únor je vážně hezky. Nefučí ledový vítr, neprší ani nesněží, ale ani tyhle věci moji příšernou náladu nezvedli. No, poslední čtyři měsíce se to nepovedlo skoro nikomu a ničemu.
Abych byl upřímný, nechápu, jak jsem se v tomhle stavu dokázal soustředit na hokej.
Ta zatraceně dokonalá holka mi chybí. Kurevsky moc. Ten její dopis znám už snad celý nazpaměť a i přes to, že by podle ní bylo lepší, kdyby jsme se už nepotkali, jsem se ji pokoušel hledat.
Každou volnou chvíli jsem vymýšlel novou možnost, jak by se dalo vypátrat, kde se můj ďábelský anděl nachází.
Bohužel, asi dva týdny zpátky jsem to vzdal. Ale ty smaragdový oči vidím pořád. Stejně tak její tělo, který se pode mnou svíjelo slastí, když jsem ji podruhé dovedl k vrcholu. Ou do prdele.
Velmi "příjemná" prodavačka mi podala žlutý Camelky a já s otráveným dík konečně opouštím obchod. Poslední dobou kouřím poměrně víc.
Na cestu před sebou nedávám nijak velký pozor, takže by mě nemuselo překvapit, když jsem sejmul nějakýho někoho.
"Pardon." Mručím a bleskově sbírám věci, které tomu člověku (asi ženě) vypadli z tašky.
Vracím jí igelitku do ruky, ale ona je nějaká...zamrzlá?
Zvedám pohled k jejímu obličeji. No. Tohle už je asi fakt divný? V duchu se chechtám jak největší blázen, ale navenek jen jako blázen vypadám. Protože sakra. Právě se mi tu vrátil můj sen, můj anděl z pekel.
"Míšo..." šeptnul jsem překvapeně.
A ty dva smaragdy, ten nekonečně krásnej ráj v nich, se zalily slzami.
Zamrkává je zpět a rychle mě obchází.
"Ne Míšo. Znovu už nechoď." Jsem fakt strašnej zoufalec.
"Prosím."
Vlezl jsem jí do cesty a tak trochu ji donutil podívat se mi do očí.
"Jirko já nemůžu." Vzlykla.
Ne. Neříkej mi, že s ním pořád je.
Smutně jsem se pousmál. "Nezajdem aspoň na kafe? Vždyť jsme se tak dlouho neviděli."
Rychle sklopila pohled. Proč? Proč mi tohle dělá?
"Jako kamarádi, samozřejmě." Dodal jsem o poznání tišeji.
Povzdechla si. "Co s tebou nadělám." Slabě se usmála, zvedá ke mě pohled.
Teprve teď si všímám, jak pobledlá je, jaké má kruhy pod očima.
Mírně jsem se zamračil, ale víc jsem nestihl, protože vyrazila.
"Zajdeme do kavárny? Jestli si to teda s tím kafem myslel vážně."
Z ruky jsem jí, jak správný gentleman, vzal tašku.
"Jasně že to platí. Ale veď mě."
Jdeme chvilku zticha. Najednou, jakoby jsme si snad neměli co říct.
ČTEŠ
Výhra
RomanceDívka se mu snaží vyhýbat. Každému očnímu kontaktu, každé myšlence na něj. Nemůže si to dovolit prostě to nejde. Ale mladý muž se odmítá vzdát. Ne teď, když má pocit, že aspoň na těch pár hodin má konečně pro co žít. (Tenhle příběh je čistě z mé hla...
