Výhra

XXVII. 29.5.2014

Z POHLEDU JIRKY

Únavou už skoro nevidím, ale stejně odmítám usnout. Zatracený noční můry. Kdybych jí to řekl, tak moc by se mi ulevilo. Teda snad. Ona svůj důkaz lásky udělala, teda podle toho, co říkal Ondra. Já se ale děsím toho, že v době nenajdu tu odvahu říct jí to. Že ji nezískám zpátky. Bojím se, že mi život vezme dalšího člověka. Ne ne kamaráde, za tohle si můžeš sám. Ty a tvá podělaná hrdost. K čemu je lidem svědomí sakra? Stejně nás jen po většinu času deptá.

Prázdně zírám do zdi, kde je moje jediná fotka s Míšou. Pamatuju si, jak jsme to fotili. Bylo to tak dva týdny po Tomášově příjezdu, když jsme si řekli: vždyť mi spolu nemáme žádnou fotku! A přesně takhle to vzniklo.

Můj mobil se rozezněl, ale nějakou chvíli si toho vůbec nevšímám. Nemám zájem naprosto o nic. Jenže ten někdo je neodbytnej.

"Ty vole, vzít to ti trvá čím dál dýl."

Jen jsem zavrčel. "Co chceš, Ondro?"

Protřel jsem si oči. Od té doby, co jsme se s Míšou rozešly, už mi párkrát volal. Možná si o mě dělal starost a nebo (A to je méně pravděpodobné, byť si to moje srdce zoufale přeje) ho k tomu přemluvila Míša.

"Laura tě chtěla vidět hrát, takže tam zítra bude taky. Budeme za vaší střídačkou, tak jestli bys na ni mohl třeba mrknout, byla by asi štěstím bez sebe."

Pousmál jsem se. Aspoň mi ta malá ďáblice zlepší den.

"Samozřejmě."

Tíživé ticho  které přímo bije do uší, je mojí vinou. On ví, že něco chci a já zase vím, že si nejsem jistej, jestli to chci.

Nervózně polykám. "Je...je tam?" Hlas se mi třásl, zním asi jako bych měl absťák. A taky ho mám. Ona je totiž moje droga.

"Jo, je u sebe v pokoji. Malá jí teďka dost zlobí. Prej jí tam hraje hokej a z jejího močovýho měchýře si dělá puk." Zasmáli jsme se, i když mě do smíchu moc nebylo.

Znovu je ticho, než si Ondra odkašlá.

"Tak fajn, zeptám se. Máš v plánu se jí otevřít nebo se budete dál trápit?"

Zamračil jsem se a zaskřípal zubama. "Mám to v plánu, ale co je sakra tobě do toho?" Moje podráždění je zcela evidentní a doufám, že v tom slyší tu výhružku. Protože jestli mě bude srát, jsem schopnej si za ním dojet a jednu mu vrazit.

"Vlastne nic. Já jenom, že se každej den musím koukat na to, jak přestává doufat."

Ruku zatínám v pěst tak moc, až si nehty zarývám do dlaně. Ta bolest je vítaným vykoupením.

"Víš, ještě neměla kluka, kterej by se na ni díval jako ty. Kterej by si jí vážil jako ty. A ona ještě nikdy nikoho nemilovala tak moc jako tebe. Navíc s tebou čeká dítě. Je prostě zklamaná."

Rozšiřuje se mi chřípí, protože tímhle proslovem mi do srdce bodá jen další nože a neskutečně mě tím vytáčí.

"Vůbec nevíš jaký to je."

A on se jenom zachechtal. "A co myslíš? Že nevím, jaký to je se nedokázat nikomu otevřít? Věř mi, že pokud to-"

"Přestaň mě kurva poučovat! Vůbec nevíš-"

"A teď zase kurva poslouchej ty mě! Moc dobře vím, jaký to je chodit k psychologovi. Když nám umřel táta, bylo mi jenom dvacet a najednou na mě padla veškerá odpovědnost za rodinu! Ten samej rok jsem si oddělal to zatracený koleno, takže jsem musel seknout i s hokejem. Chtěl jsem skončit. Umřít. Jenže jsem nemohl, nedokázal jsem to. Musel jsem začít chodit k psychologovi." Zrychleně dýchá. "Nikdo to nevěděl. Ani Angele jsem to nechtěl říct. Nakonec jsem to ze sebe dostal a můžu ti říct, že je to tak mnohem lepší. Tak sakra překonej tu svou pojebanou hrdost a ušetři si trápení."

Tohle jsem nečekal. Nejenže nečekal, já jsem absolutně zmatenej. Ty seš ale debil Hrebi.

Slyším, jak se na druhé straně uklidňuje, jak se jeho dech zpomaluje a teprve až když dýchá zase jako normální člověk, se odvažuju promluvit.

"Fajn. Promyslím si to a pak ti dám vědět."

Neodpovídá. Dokonce bych si myslel, že už to zavěsil, jenže hovor pořád běží.

"Promiň." Říkám tiše a típám to.

Svalil jsem se do postele. Chci ji zpátky. Chci ji zpátky víc než cokoliv. Chci ji víc než výhru Stanley Cupu. Přemýšlím o tom celej ten zasranej měsíc. A víte co? Moje hrdost vyhrávala. Až do teď.  Jsem odhodlanej něco dělat. Ať to stojí co to stojí. Protože já ji miluju.