Z POHLEDU MÍŠI
Po zádech mi přebíhá mráz a nemá to nic společného s nízkou teplotou tady venku.
"Chtěl jsem tě překvapit, jsem teď u nás v bytě. Kde jsi?"
Přísahám, že se mi zastavilo srdce a dost možná se mi podlomila kolena. Ne. Měl přijet až za pět dní.
"Míšo?" Ten hlas, který mě strašil v nočních můrách mě přivádí k vědomí.
"Eh, promiň. Já jsem teď u bráchy. On má narozeniny. Ale jestli chceš, klidně můžu přijet domů."
"Ne, to je dobrý. Já jsem stejně unavenej po dlouhým letu. Klidně tam přespi a sejdeme se zítra. Tak zatím, lásko."
Skončil hovor dřív, než jsem se stačila vzpamatovat. Hlavu si opíral o pevnou hruď Hrebiho a mobil vracím do kapsy.
"Přijel dřív, že?" Z jeho hlasu je poznat, jak je napjatý a nervózní.
Ani nemusím nic říkat. Vtiskl mi polibek do vlasů.
"Zvládneme to."
Povzdechla jsem si. "Můžeme jet k tobě? Chci být s tebou sama, když je to náš poslední večer."
Vzal mě za ruku, cítím v něm neskutečnou oporu.
Nedokážu se pořádně soustředit, vnímám jen Jirkovi ruku a svůj strach. Jsem strašnej srab.
Mám takový tušení, že to Hrebi řekl Zuzce, aby věděli, že je na čase rozjet akci. Taky tuším, že jsme nasedli do auta, kde Hrebiho velká dlaň spočinula na mém koleni.
Ruku v ruce jsme pak vyšli ty dvě patra k jeho bytu.
Mísí se ve mě nespočet pocitů, ale dominují strach, smutek a vztek.
"Máš hlad?" Dolehl ke mě Hrebiho milý hlas, na který jsem si tolik zvykla. Nedokážu si představit, že budu usínat jinde než v jeho náruči, že každý večer neuslyším jeho sladké "dobrou noc, můj anděli". No to bude peklo.
"Chceš se podívat na film?" Krčím rameny.
Hrebi si povzdechl a pustil televizi. Na gauči jsem se schoulila vedle něj a byť jsem se opravdu snažila dávat pozor, jediný co dokážu vnímat, je Jirkova paže kolem mých ramen a jeho vůně, které se nemůžu nabažit.
Zaplavují mě vzpomínky, i když nechápu proč. Přece se budeme vídat, jen ne tak často. Jenže co když se něco pokazí? Nepokazí. I přes všechno to ujišťování se, si nemůžu pomoct.
Vybavuje se mi, jak jsem ho poprvé potkala. Poprvé po dlouhých měsících jsem ten dne cítila vztek. Namyšlený idiot, který si myslí, že je Bůh, říkala jsme si tehdy, když jsem vzteky bez sebe opouštěla stadion.
Ale podruhé? Mé sympatie si rozhodně získal. Myslím, že právě tehdy jsem se zbláznila do jeho očí. A pak už to šlo jen z kopce.
Nevšimla jsem si, že brečím, dokud mi Hrebi nesetřel slzy z tváří. Chápavě se na mě dívá, už zase se utápím v jeho čokoládových očích.
"Proč pláčeš? A nesnaž se mi namluvit, že je to kvůli těhotenství." Pokusil se odlehčit atmosféru a taky se mu to částečně povedlo. Aspoň trochu se uvolňuju, beru jeho pravou ruku, pokládám si ji na stehna a hraju si s jeho prsty.
"Něco za něco." Zakmitala jsem obočím.
Zakoulel očima, ale neprotestoval. Tohle flirtování bych si s Tomášem nikdy nedovolila.
ČTEŠ
Výhra
RomanceDívka se mu snaží vyhýbat. Každému očnímu kontaktu, každé myšlence na něj. Nemůže si to dovolit prostě to nejde. Ale mladý muž se odmítá vzdát. Ne teď, když má pocit, že aspoň na těch pár hodin má konečně pro co žít. (Tenhle příběh je čistě z mé hla...
