Z POHLEDU JIRKY
Jsem příjemnej asi jako tříska v prdeli a nehorázné mě to sere. Takže jsem nasranej na to, že jsme prohráli a proto, že jsem nasranej, jsem naštvanej na sebe. To je ta největší blbost, jakou jsem kdy vymyslel.
Co mě taky dost vytáčí je Míša. S Tomášem se pořád nerozešla a zatím to vypadá, že ani nerozejde.
Nevím co mám kurva dělat. Pokaždé, když jsme na téma Tomáš narazili, jsme se skoro a někdy úplně pohádali. Napětí stoupá a krásných chvil ubývá.
Chci, aby jsme dnes byli v pohodě. Fakt si to přeju. No, přání se mi moc často neplní, tak uvidíme.
"Ahoj krásko." Objímám jí. Bříško už je hodně velký a termín porodu se rychle blíží. Už za dva měsíce budeme rodiče.
"Čau." Zářivě se usmívá, čímž se moje nálada zvedá o pár procent.
"Pořád seš nabručenej." Poznala to a to se usmívám.
"Ani ne." Zahuhlal jsem odpověď.
Můj anděl se šklebí. "To vidím."
Zakoulel jsem očima, přehazuju jí ruku kolem ramen a dávám jí pusu na temeno hlavy.
"Ne každý umí být pořád takový sluníčko jako jsi ty, princezno." Rozesmála se.
"Víš jistě co říkáš?"
Uchechtnul jsem se. Míša si sedá na židli v kuchyni, z gauče se jí totiž blbě zvedá. Řekněte, že nejsem jedinej komu to přijde vtipný.
"Proč musí být tak velká?" Zanaříkala, jakmile si pohladila bříško.
"Ne, ne. To ty máš drobný tělo. Proto ti připadá tak velká." Její obočí letí vzhůru.
"Drobný tělo? Vypadám jako velryba."
Ležérně se opírám o kuchyňskou linku a s rukama založenýma na prsou se na ni šklebím.
"Ne. Vypadáš spíš jako roztomilej hroch." Vyprskla smíchy.
"Vážně? Hroch? Páni, děkuju."
A pak, když odezněl náš smích, nastalo to obávané ticho. Je toho tolik, co je třeba říct, ale ani jeden z nás nechce kazit ten krátký den, co máme spolu. Právě proto by se s ním měla rozejít.
Sklonila hlavu a povzdechla si. "Promiň, já se s ním vážně chci rozejít, ale teď na to není čas."
"Tohle říkáš už měsíc."
Prudce zvedá hlavu a své nádherné smaragdové oči zabodává do těch mých.
"Není to tak lehký jak si myslíš." Prskla jako kočka a přesně to je ten moment, kdy vím, že to jde do hajzlu.
"Jasně, že není. Je přece strašně těžký ho vzít do zasraný kavárny a říct: je konec." Zamračila se.
"Já si taky musím vymyslet důvod, proč by do té kavárny měl jít. A co když to nevezme kvůli tomu, že mě bil? Bude se bát, že bych ho nahlásila? Taky mu budu muset říct o tobě. Chápeš, že to prostě kurva není lehký?!" Poprvé ji slyším mluvit opravdu sprostě. Na chvilku mě to vykolejilo, ale dnes mám náladu na hovno, takže mě velice rychle vyprovokuje.
"Měla jsi na to celej měsíc! Jak dlouho ještě budu muset být na druhý koleji?" Naštvaně se uchechtla a skřížila ruce na prsou. No, vypadá to dost divně.
ČTEŠ
Výhra
RomanceDívka se mu snaží vyhýbat. Každému očnímu kontaktu, každé myšlence na něj. Nemůže si to dovolit prostě to nejde. Ale mladý muž se odmítá vzdát. Ne teď, když má pocit, že aspoň na těch pár hodin má konečně pro co žít. (Tenhle příběh je čistě z mé hla...
