Výhra

XVII. 10.2.2014

Z POHLEDU JIRKY

Ráno mě probudil šramot. Prvně jsem si myslel, že se něco děje u sousedů.

Ale pak jsem si uvědomil, co se stalo včera. (Ono se to možná nezdálo, ale definitivně jsme skončili asi o půl osmé a skoro hned jsme vytuhli.)

Rychle jsem se posadil, naskýtá se mi pohled na Míšu, která se nejspíš snaží něco najít. Má na sobě jen spodní prádlo.

Je zády ke mě, tak jsem ji chytil za boky (samozřejmě opatrně) a stáhnul ji k sobě na postel.

Překvapeně vyjekla. Omotal jsem kolem ní své velké ruce.

"Dobré ráno, krásko. Kam pak se chystáš?" Zašeptal jsem jí do ucha a věnoval jí letmý polibek na citlivé místečko pod ouškem. Zachvěla se, to na mé tváří vyvolalo úsměv.

"Do koupelny."

"Tak proč se oblíkáš?"

"Protože ti tady nechci běhat s holým zadkem."

Tiše se směju a jemně jí prsty přejíždím po bříšku. "Víš že by mi to nevadilo? Na tvůj krásnej zadek bych se mohl dívat pořád." Šeptám svůdně, ale můj anděl mě pleskl přes ruku.

"Hrebi!" Okřikla mě mezi smíchem a vymanila se z mého objetí. Pak se obrátila ke mě.

"Dej mi tvoje tričko." Zakoulel jsem očima a neochotně jsem vylezl z postele. Jdu k šatní skříní, na zádech cítím její smaragdový pohled. Že by ji pohoršoval pohled na moji nahou prdel?

Vytahuju první tričko, co mi padne do ruky a hážu ho po Míše.

Svalil jsem se zpátky do postele a s přiblblým úsměvem sleduju, jak se v tom kousku oblečení skoro celá ztratila.

Po pěti minutách, kdy jsem si stihl navléct trenky a tepláky (já vím, abych se náhodou nepředřel), konečně vyšla z koupelny. Rozpuštěné vlasy se jí pohupují kolem hlavy, když jde ladným krokem k posteli. A já tam ležím s rukama za hlavou a koukám na ni, jak se dostává až ke mě, jak si sedá obkročmo na můj klín.

Oba se usmíváme jak Anička na Staníčka (nebo jako sluníčka na hnoji?).

Její zvídavé ručky začnou obkreslovat moje břišní svaly, které sice nejsou největší, ale vidět jdou dost dobře.

I já své ruce přesunul. Na její stehna teď palci kreslím neviditelné kroužky.

Pomalu jí vyhrnuju tričko, abych se dostal k jejímu bříšku. Nemám šajna v kolikátým je měsíci, každopádně je to už vidět. Dost.

Přitiskl jsem k ní své velké dlaně, neviditelné kroužky teď dělám v oblasti jejího pupíku. Je to zvláštní, jak takhle může vzniknout nový život. Malý človíček. Bože, pořád mi nedochází, že budu táta.

Míša mě přestala hladit, svými dlaněmi překrývá ty mé. Nepotřebujeme slova, tahle podivná atmosféra dělá vše za nás.

Zahleděl jsem se do jejích nádherných očí. Na rtech jí září spokojený úsměv, který rozzářil i její oči. Sklání se ke mě, na rty mi vtiskla letmý polibek.

"Měli bychom vyřešit, jak to teď bude." Prolomila to krásné ticho.

Pořád je nade mnou skloněná, rukama se zapírá o můj hrudník, aby si neležela na bříšku.

"Neřešme to. Žijme dneškem. Co bude zítra, bude zítra."

Přerušila oční kontakt a svalila se vedle mě. Leží na boku, rukou si podepírá hlavu.

"To se ti řekne, ale co budeme dělat, až se vrátí Tomáš?"

Pohladil jsem ji po vlasech. "Až se vrátí. To bude za dlouho. Říkala jsi, že se vrátí až na začátku března a do té doby máme měsíc. Pak něco vymyslíme."

Zavrtěla hlavou. "No dobře. Ať je po tvém." Políbila mě, nijak vášnivě.

Polibek jsem prohloubil až já, vytáhl jsem se nad ni. Nic jiného než druhé kolo z toho být nemohlo.

Z POHLEDU TŘETÍ OSOBY

Den se sešel se dnem a najednou to jsou tři týdny od chvíle, kdy se z těchto dvou mladých lidí stal, dalo by se říct, pár. Náhodný pozorovatel si musí říkat, jak šťastná a zamilovaná dvojice to je.

Ano, šťastní jsou, ale kdo ví na jak dlouho. Jejích společné cestě totiž není ani zdaleka konec. To nejtěžší je teprve čeká.

Vydrží jejich láska všechnu temnotu, aby mohla mít veškeré světlo světa? Podaří se jim vyhrát?