Výhra

XXIX. 15.6.2014

Ještě než se vrhnete do čtení asi by bylo dobré říct, že jsme na konci 😁🥳. Tohle je oficiálně poslední kapitola, pak nás čeká už jen epilog a příběh Jirky a Míši na wattpadu skončí. Kdo je z toho taky tak na měko jako já?😥😭

Z POHLEDU JIRKY

Dnes je den D.

Mockrát jsem si promýšlel, co jí řeknu, ale teď, jak tu tak sedím v autě kousek od jejich domu a čekám až Ondrova rodina vypadne...Absolutně nevím, co jsem jí chtěl říct.

Plán zněl až děsivě jednoduše. Zuzčina rodina je pryč už od pátku, Ondrova odjíždí teď. Míša bude doma sama. Máme celé odpoledne pro sebe.

Mobil oznamuje zprávu od Ondry. Můžu jít za ní, už odjeli.

Nádech.

Nejistýma nohama lezu z auta.

Výdech.

Už jsem na jejich pozemku.

Nádech.

Blížím se ke dveřím.

A konec. Jak největší magor stojím přede dveřmi a nejsem schopný se hnout. Srdce mi každým okamžikem vyskočí z hrudi, tak moc jsem nervózní.

Než si to stačím rozmyslet, jdu k oknu, které mi dává pohled na kuchyň.

Sedí tam. U stolu. Zády ke mě. Vypadá tak malá a drobná.

Na rtech se mi roztáhnul úsměv a ten neskutečnej pocit, že ji zase vidím, mě zasáhne jako pěst.

Jemně klepu na okno, zdá se skoro jako zázrak, že to slyšela. Sleduju, jak celá ztuhla, jak se mučivě pomalu otáčí, až mi konečně stane tváří v tvář. V jejím výrazu se cosi mění. Ten vztek a bolest jsou jako nože. Jako dýky, které nemilosrdně drásají mé srdce. Můžeš si za to sám.

Když se postavila na nohy, chvilku jsem si myslel, že by mi snad šla otevřít, jenže pak se vydala po schodech do patra.

Díky bohu vím, kde je náhradní klíč, takže není problém dostat se dovnitř. Pokud jsou mě odhady správné, je v pokoji.

Tiše otevírám dveře jejího pokoje a to co vidím, mě nejspíš zabíjí. Můj anděl leží na boku, nohy má opatrně stočené k tělu a ramena se jí třesou kvůli vzlykům. Z očí se jí kutálí slzy.

Třemi dlouhými kroky jsem u ní, klesám na kolena a třesoucí ruce natahuju k ní.

"Nesahej na mě." Ochraptělým hlasem mě zarazila. Ježiši kurva Kriste. Tolik bolesti a smutku...tak moc jsem jí ublížil. Věřila v nás, věřila mě. A já ji nechám měsíc a půl v přesvědčení, že věřila marně. To vědomí mi do očí vhání slzy. Řekni jí to.

"Jak si to sakra představuješ? Přijít si sem jen tak a začít být...ty." Odsouvá se ode mě a to mě ničí. Tak moc bolí to, že jsem jí ublížil.

"Míšo..." šeptám, ale ona se ke mě postaví zády.

Po tváří mi stéká první horká slza a dopadá na koberec. Padá dolů stejně jako moje naděje, že ji získám zpátky.

"Mlč. Prosím mlč. A běž pryč." Vůbec to nezní přesvědčivě, i tak to zabolí.

"Dej mi minutu na to, abych to vysvětlil, omluvil se."

Mlčí, což beru jako souhlas.

"Omlouvám se. Strašně moc mě mrzí, co jsem řekl a ještě víc to, co jsem neřekl. Prosím, promiň."

Postavil jsem se a šel k ní. Mohl bych se jí dotknout, tak moc blízko ale zároveň daleko jsem.

"Odpusť mi, prosím."

Nejspíš ucítila, jak blízko jsem a prudce se otáčí. O krok ucouvla a tvrdým pohledem propaluje moji hruď. Do oči se mi ale nepodívá.

"Fajn, odpuštěno. A co jako? Řekni, cos pro nás udělal? Bude lepší, když-" uprostřed věty se zarazila, protože jsem si kleknul. Právě se před ní ponižuju, obnažím pro ni svou duši. Cokoliv jen...aby byla zase moje. Abych ji mohl držet ve své náruči, abych ji mohl líbat, být s ní.

"Chodím k psychologovi a můj psychický stav se pohybuje mezi špatný a horší."

Tak moc se snažím neutéct. Důkaz lásky, je to důkaz lásky. A já ji přece miluju.

"Pokaždé, když nejsi se mnou, pokaždé, když spím sám, mám noční můry. Nejčastěji se mi vrací dětství, ale taky to, jak umřel Honza." Namáhavě polykám. "Hlavně ta věta, co jsem mu řekl. Ještě nikdy to nespadlo, tak proč by to mělo padat teď? Připadá mi...jako bych to tím přivolal. Možná...kdybych to neřekl tak..." nejde to. Nemůžu. Mluvit o tom prostě nedokážu.

Její smaragdové oči mě k sobě poutají a stejně jako ty moje jsou zalité slzami. Říkejte si, jakej jsem slaboch. Nejsem. Jsem zoufalej a poničenej.

"V televizi měli dobrej nápad ukázat, jak to letadlo hořelo. Spousta detailů. A já byl moc slabej na to, abych to vypnul. Říkali toho spoustu. Říkali, že když ty kluky vytahovali z vody, byli ještě připoutaní k sedačkám. Ukazovali toho chlápka co přežil." Hlas se mi třese.

Nestihl jsem se pořádně zorientovat, když si ke mě klekla a vzala mé tváře do svých dlaní. Palci setřela poslední slzy.

"Nemusíš to říkat, Jirko."

Pousmál jsem se. "Chci ti dát ten důkaz lásky."

"Už si mi ho dal." Šeptá. Po tvářích jí tečou obrovské slzy.

"Potřebuju to doříct. Musíš vědět všechno." Přikývla, ruce dál nechává na mých tvářích.

"Jsem zvyklej chodit spát pozdě nebo spíš brzo ráno. Moje podvědomí pořád čeká, až se u domovních dveří objeví můj bratr nebo snad matka."

Ticho ruší jen náš dech.

Míša se ke mě přisunula blíž, své čelo si opírá o to mé. Zavírám oči a nechávám se utěšit jejím hřejivým dechem.

"Takže tady to je, krásko. Důkaz lásky. Protože je to tak, miluju tě a nic a nikdo to nezmění."

Sotva jsem to dořekl, políbila mě. Silná vlna emocí mi projela tělem, své ruce omotávám kolem jejího pasu, což je dost zajímavé vzhledem k tomu, že má za necelé dva týdny rodit.

Je to tak podělaně nádherný, její horký slzy cítím ma svých rtech a dokonalá vůně jejího těla se kolem mě vznáší. Miluju ji, tak moc ji miluju.

Na malou chvíli se ode mě odtáhla, aby jsme popadli dech.

"A já tě miluju ještě mnohem víc."

V téhle chvíli jsem si jistej, že už mě nic nedonutí ji opustit. V tenhle dokonalý okamžik vím, že jsem vyhrál.
                          •||•||•
Míša se ještě to odpoledne nastěhovala ke mě. Bylo toho ještě hodně, co bylo potřeba pořešit. Důležité ale bylo, že jsme spolu. Že jsme oba vyhráli.

Možná by jste si mysleli, že tady náš příběh končí, ale ne. Doopravdy teprve a začíná a začíná 24. června kdy se narodila Anne, naše malá princezna.

Tak jo. Bože můj, nechce se mi věřit, že jsme to dotáhli do konce. Jinak jsem ve velmi velkém pokušení vydat epilog ještě dnes. Takže kdo by měl zájem? 😉😁❤