Výhra

X. 27.9.2013 PRVNÍ ČÁST

Z POHLEDU JIRKY

Dělám kličku kolem obránce a střílím na branku. Jenže ten týpek to chytil. Zase. Máme holt dobrého brankáře. Henrik Lundqvist mi to vždycky chytil. A mohl jsem se snažit, jak jsem chtěl. Snad jen na nájezdy jsem mu dával zabrat.

Trénink už pomalu končí a já tajně doufám, že mi trenér zase nenakáže jet domů. Potřebuju něco dělat. Jediný co umím je hokej takže...

Ukázalo se, že moje psychika jde tak trochu do háje, takže jsem si musel zase najít doktora. Protože i taková dobře podaná noční můra mě zkurveně posílá dolů. A není nic a nikdo, kdo by mi podal záchranou ruku. Žádný smaragdový oči, žádnej Honza.

"Tak sakra Hrebi!"

Ani si neuvědomuju, že jsem v šatně a někdo na mě mluví. I když, jen tak mimochodem, to jak vyslovují moji přezdívku je opravdu vtipný. Ach ta angličtina.

"Co je?"

Tuhle sezónu tu nejsou žádní češi, ale aspoň si procvičím angličtinu.

"Jdeš na tu párty?"

Nechápavě krčím obočí. O čem to... Možná bys to věděl, kdyby jsi pořád nebyl někde, kde by si už dávno být neměl.

"Panebože. Přece na to naše zahájení sezóny. Nic velkého, jenom tam bude většina kluků z týmu, přijdou nějaký lidí, hlavně holky. Prostě párty."

Krčím rameny. Všechno lepší, než v prázdném bytě zírat do zdi, protože přesně to mi trenér nakázal. Teda skoro.

"V kolik, kde a budu tam."

Z POHLEDU MÍŠI

V pondělí přijede Tomáš.

Moje "dvouměsíční svoboda" se chýlí ke konci. A že se na ten konec vůbec netěším.

Holky mě doslova donutili jít na párty, takové zahájení téhle NHL sezóny, které dělá tým New York Rangers. Holky to nazvali "rozlučka se svobodou".

Takže se právě teď oblékám do černozlatých mini šatů a nadávám si, jak moc by mě za tohle Tomáš zabil. Moc. Ale on tu není a já si můžu užívat.

Již připravená scházím schody z patra. Vedou do kuchyně a tříčlenné osazenstvo jídelního stolu ke mě vzhlédlo.

Nervózně se ošívám, ale na jednu stranu jsem ráda, že se na mě dívají s jistou hrdostí.

"Jsi moc krásná." Šeptá téměř nábožně Laura, šestiletá dcera mého bratra. Ten souhlasně přikyvuje.

"Varuju tě. Takhle budeš přitahovat pozornost opravdu hodně. A když se hokejsti opijou, jsou dost..."

"Stejní jako ostatní chlapy." Protáčím oči.

Malá Laura krčí nosík, pochopitelně nechápe.

Ondra se uculuje, hladí ji po kaštanových vláskách, které zdědila po něm.

"Ale moc ti to sluší, Micky."

Třetí člověk u stolu, moje sestra, kupodivu nemluví. A to je divný. Jen si mě prohlíží.

"Zuzi?" Mávám jí před očima, jakmile jsem k ní došla.

Vstala a pevně mě objímá.

"Kdy se z mojí malé sestřičky stala takováhle kočka?" Směju se a ona taky.