Zápas začíná až odpoledne, ale já jsem doma nemohl vydržet. Ne v tenhle den.
Nikdo tu není (samozřejmě kromě hlídače), což mi hraje do karet.
Jen tak jezdím, pohrávám si s pukem a myšlenkama odbíhám daleko i blízko.
Celej rok to je.
Zatracenej rok od nehody, která stála život 44 lidí...
O hodinu později sedím na střídačce a pojídám pizzu, kterou jsem si objednal. Stejně není nikdo, kdo by mi uvařil.
Slyším za sebou kroky, několik párů nohou.
Jakmile se konečně uráčím zvednou se ze střídačky, celý zkamením.
Ne proto, že si tu televizní štáb veze svý harampádí ani proto, že jim starej nabručenej hlídač tak ochotně pomáhá, to fakt ne. Můj překvapený výraz má na svědomí malá brunetka se smaragdovýma očima. Zatraceně. A já si myslel, že ji už nikdy neuvidím.
Když se naše pohledy střetli, zastavila se uprostřed chodby. Vůbec se nestarala o to, že do ní narazil couvající borec ze štábu. Prostě tam stojí a opětuje můj pohled.
Je překvapená jako já, ale její překvapení se velmi rychle mění v rozmrzení a snad i ve vztek.
Přeruší náš oční kontakt a pokračuje v chůzi směr borci ze štábu.
Možná bych se měl omluvit?
Dívám se, jak si to kráčí ke stanovišti, odkud se bude natáčet. Sakra, přiznejme si, jaká je šance, že se někdo jako já, setká s někým jako je ona takhle dvakrát za sebou? U vysílání televize!
Čím dýl ji pozoruji, tím víc nabývám na dojmu, že bych se jí měl omluvit.
Vyzouvám si brusle a rychle vkloznu do tenisek. Brusle svázané za šňůrky si přehazuju přes rameno a s prázdným papírem od pizzy se vydávám k mé neznámé známé. Sedí asi ve třetí řadě a očividně úspěšně ignoruje ruch, který vytváří pánové z televize.
Ona si zrovna něco čte v papírech (nejspíš scénář), když si sedám o jedno sedadlo vedle ní.
Pomalu a asi velmi neochotně zvedá hlavu a s kamenným výrazem se mi podívala do obličeje.
"Promiňte slečno, mohli bychom si promluvit?" To ji můj galantní tón opravdu tolik udivuje, nebo to jenom hraje?
"Co kdybych odpověděla ne?" Pravila odměřeně po krátké odmlce.
"To by byla opravdu škoda."
Povzdechla si a zahleděla se kamsi za mě. "Víte co? Dejte mi pokoj. Dál jste mi dost jasně najevo, že se mnou nechcete mluvit a-"
"Za to se chci právě omluvit."
Hledí na mě, jakoby něco hledala. Pravdu? Dost možná.
"Fajn. Omluva přijata." Vždyť jsem ještě neřekl ani "bú", ale fajn.
Svůj smaragdový pohled sklopila zpět k papírům, jež jí leží v klíně.
Ale já tam dál sedím, opravdu si chci promluvit. Což jí dojde velmi brzy.
ČTEŠ
Výhra
RomanceDívka se mu snaží vyhýbat. Každému očnímu kontaktu, každé myšlence na něj. Nemůže si to dovolit prostě to nejde. Ale mladý muž se odmítá vzdát. Ne teď, když má pocit, že aspoň na těch pár hodin má konečně pro co žít. (Tenhle příběh je čistě z mé hla...
