Výhra

XV. 9.2.2014 DRUHÁ ČÁST

Z POHLEDU MÍŠI

Panebože. Já věděla, že je zlomenej ze ztráty nejlepšího kámoše a taky mi bylo jasný, že neměl lehký dětství, ale tohle? A to, co se dělo potom? Proč jsem to já blbá dělala? Mohlo mi být jasný, že se to zvrhne. Vždyť mi po sobě jedem jak dva nadržení puberťáci. Ani se mu nemůžu podívat do očí. Zatracený hormony.

Hrebi si odkašlal a já na něj zpod svých řas dost nejistě koukám.

"Jak dlouho jsi s Tomášem?"

Zaskočeně jsem se konečně celá nerovnala. Čekala jsem cokoli, ale tohle fakt ne.

"Ehm." Vyšlo ze mě po nějaké chvíli. "Znám ho od roku 2008, ale oficiálně jsme spolu začali chodit o dva roky později."

Snažím se v jeho očích něco vyčíst, ale nic. Prázdný výraz, poker face.

Rukou mi pokynul, abych se ptala. Hmm. Na rodinu jsem se už ptala, jak umřel Honza Marek věděl snad celej svět, minimálně ten hokejový svět.

"Dřív jsi hrál v ruské KHL. Co tě přimělo zkusit NHL?"

Jeho čokoládovýma očima projel takovy podivná záblesk. Snad vzpomínka. Možná stesk po zemřelém kamarádovi.

"Řekněme, že psychicky jsem na tom nebyl dost dobře, abych se tam mohl vrátil."

Myslela jsem, že bude pokračovat, ale ono nic. A ani to nevypadá, že by se chystal k něčemu dalšímu. Ale já si nemůžu pomoct. Jsem zvědavá a mám o něj starost.

"A teď? Jak jsi na tom teď?" Smutně se pousmál a své krásné oči ode mě odtrhl.

"To už je další otázka. To si chceš vyplítvat poslední otázku na takovou blbost?"

"To není blbost."

Jeho pronikavý pohled mě snad doslova přišpendlil k židli.

"Je to blbost. Vůbec to neřeš." Řekl to dost ostře až mě to udivilo.

Jenže mě na tobě záleží, zlatíčko.

Stiskla jsem rty do úzké linky a přikývla na znamení, že to nechám být.

Znovu se zadíval jinam. "Promiň. Jsem příšernej."

"Ani ne. Ptej se."

Podrbal se ve vlasech a pečlivě si mě u toho prohlíží.

"Když jsme se viděli podruhé, jak jsme byli v tom parku, víš ne?" Kývám hlavou na souhlas. "Říkala jsi mi, že znáš ten pocit, když ti umře někdo blízký a ty o něm musíš mluvit. Kdo ti umřel?"

Mé srdce vynechává aspoň dva údery a já si jen velmi nerada vybavuju všechno, co si z toho dne pamatuju. Každou slzu, všechny ty dlouhé minuty kdy jsem si říkala, že se museli splést, můj táta byl přece nesmrtelný. Zjišťuju, že si pamatuju úplně všechno. Chci to ze sebe dostat, ale v hrdle mám sucho.

Nepřítomně jsem si odkašlala. "Můj tatínek. On...srazilo ho auto. A mě bylo jenom dvanáct."

V klíně si pohrávám s prsty, chce se mi zase brečet. To je samozřejmě těma hormonama. Jsem citlivější než kdy dřív. No jistě. Sama si nevěřím.

"Proto nerada jezdím autem když sněží nebo prší."

Smutně jsem se uchechtla, protože jsem se neudržela. Už zase brečím jako malá holka.

"Letos v srpnu to bude šestnáct let a ve mě to pořád je. Pořád slyším ten nepříjemný hlas nějakýho doktora, jak nám rádoby smutně oznamoval, že můj táta je mrtvej. Bylo to hrozný. Ale ne nejhorší. To nejhorší bylo zjištění, že už si nepamatuju jakým způsobem se smál, jak zněl jeho hlas. Jaký to byl pocit, když mě hladil ve vlasech." Vzlykla jsem.

Tohle nebyl dobrý nápad.

Snažím se přestat. Přestat vzpomínat a hlavně přestat brečet.

Hrebi ke mě natahuju ruku, asi mě chce nějak utěšit, ale já musím pryč. Aspoň na chvilku.

"Potřebuju si odskočit. Kde máš záchod?" Ukázal na jedny ze dvou dveří, které jsou na protější zdi. Jen co za mnou zapadly dveře koupelny, sesouvám se po nich na studené kachličky.

Z POHLEDU JIRKY

Bez malá pět minut uběhlo a ona pořád nikde. To se tam spláchla nebo co?

Dost si pohrávám s myšlenkou, že se půjdu podívat, jestli je všechno v pohodě. Jasně, že není v pohodě. Nikdy už nic v pohodě nebude.

Po dalších dvou minutách čekání můj pohár trpělivosti přetekl.

Klouby prstů slabě klepu na dveře koupelny.

Nic. Druhý pokus.

"Míšo?"

A zase nic.

Trochu zdrženlivě beru za kliku a následně s pusou dokořán koukám na prázdnou místnost. To jako vyskočila oknem?

Pak si ale všímám otevřených dveří do mé ložnice. Do háje se zvědavou moderátorkou.

Opravdu tam stojí u psacího stolu, zády ke mě. Třemi dlouhými kroky jsem u ní. Míša má v rukou ošoupaný papír. Její dopis. Zírá na ten kousek papíru, ale jakoby se dívala skrze něj.

"Míšo." Lekla se, rychle papír pustila a otočila se ke mě. Co nejvíce se natiskla ke stolu. Co nejdál ode mě.

"Já jsem jen...promiň. Jenom jsem si všimla těch dveří a četla jsem si ten dopis..." koktá vyděšeně.

Opatrně beru její tváře do svých dlaní. "Ššš. To nic, to je v pohodě. Přeci jenom je to tvůj dopis."

Svými malými dlaněmi překrývá ty mé, jež stále spočívají na jejích tvářích.

"Pořád ho máš." Šeptla, načež jsem se usmál a palci ji pohladil po jemných tvářích.

"Ve čtvrtek jsem ti přece říkal, že ho umím skoro nazpaměť." Připomněl jsem jí po chvíli ticha.

V těch nádherných smaragdových očích se zableskl podivný stín, který jsem si nedokázal vysvětlit. Vymánila se z mého sevření a sedá si na postel. Já vedle ní. Odmítá se na mě podívat, za to já jí do hlavy vypaluju díru pohledem.

"Vážně sis ho četl tolikrát?" Pootočila hlavu.

"Jo. Asi mi to dávalo nějakou naději, že jsem tě neztratil tak jako všechny, na kterých mi záleželo."

Skousla si ret, ten pohyb bedlivě sleduju.

"Mám třetí otázku."

Vnímej sakra a přestaň si představovat takový prasárny, Hrebi!

Zastrčila si neposlušný pramen vlasů za ucho.

"Zamiloval ses někdy?" Až tohle mě donutilo opravdu vnímat. Chce slyšet co k ní cítím?

Klouby prstů jsem jí pohladil po tváři, sotva jsem se jí dotkl.

"Ne. Ale mám pocit, že to brzy přijde."

Pořádně jsem to nestihl doříct, protože se vrhla na moje rty. Prohloubil jsem polibek, naše jazyky mezi sebou valčí a generál v mých kalhotách se dává do pozoru.

Míša si sedla obkročmo na můj klín, moje oči, ač jsou zavřené, se protočily dozadu. O bože. Kvůli bříšku jsem se k ní nemohl pořádně natisknout, ale to mi nevadí.

Míša mi zatlačila do hrudi, takže mě svalila na postel.

Myslím, že každý si dokáže představit, co jsme dělali po tom.