Smích.
Všichni se smáli.
Smáli se mě.
Ukazovali si na mě a já nevěděl, kam utéct. Život byl (a pořád je) tak moc nefér. Nesnášel jsem šatny našeho týmu. Ne, oprava, já nesnášel ty kluky v šatně. Vždy to byla nejhorší část tréninku. A mnohdy i celého dne.
"Z který popelnice máš ty hadry tentokrát?" Zakřičel Dan, nejstarší kluk našeho týmu.
Chtělo se mi brečet. Bylo mi teprve devět, nevěděl jsem, jak se tomu postavit. Tak jsem je nechal. A tiše trpěl. Co bylo tak špatného na mém oblečení?
"Podívejte se na něj, na chudáčka. Snad nebudeš brečet, mimino." Ozval se jeden z Danových kumpánů, tuším, že Ondřej.
Snažil jsem se je ignorovat, ale když se na mě koukalo všech dvacet kluků, nebylo to nic moc.
"Tak mluv ty špíno!"
"Jděte všichni do háje!" Zvučný hlas prořízl šatnu, všichni ztichly.
Dovnitř vstoupil Honza.
"Nikdo z vás mu nesahá ani po kotníky."
Šel ke svému místu, jakoby si nevšímal nevraživých pohledů Dana a jeho bandy.
"Tenhle, Marku?" Ukázal na mě vysoký blonďák. "Je úplný nic." Poslední slovo skoro vyplivl a pohodil svou blonďatou hřívou.
Honza se prudce otočil. "Ty seš nic, Danieli. Můžeš si oblékat, jaký chceš oblečení, stejně se budeš pořád chovat jako idiot. Šikanuješ malý děcka a pak se trenér může divit, že nám na přípravku chodí tak málo děcek. A co předvádíš na ledě..." odfrkl si Honza.
A já jsem v němém úžasu zíral na svého nejlepšího kamaráda.
Tohle ještě nikomu nikdy neřekl. Vždy chválil nebo radil, jak to příště udělat líp. Ale tohle? To byla novinka.
Dan se tvářil dost...zvláštně. Jako první se z jeho bandy probral Ondra.
"Pořád je lepší než Jirka. Vždyť ten se toho puku skoro nedotkne." S tím jsem musel souhlasit. Bál jsem se, že když na ledě něco pokazím, budou se mi smát. Zase. Ale někdy se pro hru nadchnu a pak jsem byl k nezastavení.
"A když ten puk vezme? Ty jako brankář moc dobře víš, jak těžký je jeho střely chytat. No jen se přiznej, kolik jsi jich za dnešní trénink chytil?" Ondra sklopil hlavu. Těch střel nebylo moc, ale i tak nechytil ani jednu.
Napjaté ticho by se dalo krájet.
Honza se otočil zpět ke svým věcem a převlékal se. Já na něj čekal.
Bylo ticho, nikdo se neopovažoval otevřít pusu. Ale kdyby pohledy zabíjeli, jsem si jistej, že bych byl mrtvej.
Mary si zapnul bundu a sportovní tašku si hodil na rameno. "Tak se už sakra začněte starat sami o sebe."
Mlčky jsme vyšly před stadion.
"Děkuju ti, Honzo."
ČTEŠ
Výhra
RomanceDívka se mu snaží vyhýbat. Každému očnímu kontaktu, každé myšlence na něj. Nemůže si to dovolit prostě to nejde. Ale mladý muž se odmítá vzdát. Ne teď, když má pocit, že aspoň na těch pár hodin má konečně pro co žít. (Tenhle příběh je čistě z mé hla...
