Výhra

XXIII. 15.3.2014

Z POHLEDU JIRKY
Neskutečně se na ni těším. Minulou neděli jsme se setkali, ale bylo to uspěchané, nebyl čas. Dnes čas je.

Tomáš odjel na nějaké pracovní jednání do centra a můj anděl je jakože u své rodiny.

Čekám na ni před panelovým domem, kde bydlí. A konečně jsem se dočkal.

Až ve chvíli, kdy mi se zářivým úsměvem skočila kolem krku, jsem si uvědomil, jak moc mi chyběla.

Z rozpuštěných vlasů cítím její vůni. "Chyběla jsi mi."

Dávám jí pusu na čelo a následně na rty. Miluju to. Miluju ji.

Nechci, aby se odtáhla, ale udělá to. "A ty mě." Má tak krásný úsměv.

"Půjdeme?" Kývám na souhlas. Ruku v ruce jdeme ke mě.
                           •||•||•
"Ty si tady nebyl od chvíle, kdy jsem odešla?"

Nechápu. "Jasně že byl."

Krčí rameny a s úsměvem si hladí bříško. "Já jen, že to tu vypadá nedotknutě."

Obracím oči v sloup. Bože, kdyby věděla. Včera jsem se snažil uklízet. Hodně dlouho. Asi se povedlo.

"Máš novej svetr." Poukazuju na červený vlňák, který má na sobě.

Mávla rukou. "Ten mi dala ségra." Žuchla na gauč a já vedle ní.

"Tak povídej, krásko. Co jsi dělala celý týden."

Dvakrát jsem ji pobízet nemusel. Pořád mluvila a mluvila, až jsem měl pocit, jakobych celej ten týdne prožil s ní. Každej detail jsem věděl.

Nakonec jsme skončili u toho, že si položila hlavu na moje stehna a já jí popisoval všechny zápasy, co jsme tenhle týden odehráli. I když si myslím, že je stejně všechny viděla.

"Co já ti tu vůbec vykládám. Beztak jsi je všechny viděla."

Ticho. Mlčí, což mě překvapuje.

"Míšo?"

Otočila se tak, aby mi viděla do tváře. "Některý jsem viděla."

Mračím se, tohle se mi vůbec nelíbí. "Míšo..."

"Chci se s ním rozejít." Vyhrkla spěšně.

"Nezamlouvej to."

"Copak tebe to netěší?"

Povzdechl jsem si a vyčkávavě se jí dívám do očí.

Znovu se otočila na bok. "Někdy mi to nedovolil."

Pevně jsem stisknul čelisti. "Neříkej mi, že ti ublížil." To, že nijak nereaguje, mě neskutečně ničí. "Ten. Zasranej. Hajzl."

Rychle se posadila, bere mé tváře do svých dlaní. "Hrebi. Není to nic na co bych nebyla zvyklá." Cítím se tak moc bezmocně. "Ale on tě nemůže bít, vždyť seš těhotná." Palci mi krouží po tvářích. "Hrebi no tak, byla to jen jedna facka, jinak mi nic neudělal."

Lže.

Vidím jí to na očích, ale jestli nechce, abych to věděl, neřekne mi to.

Mám chuť tomu parchantovi zkroutit krkem. Jak si vůbec může dovolit ublížit mojí lásce? Který idiot dokáže vztáhnout ruku na ženu? A ještě k tomu na těhotnou?

Smaragdové oči mého ďábelského anděla jsou smutné. Nenávidím ten pocit bezmoci, to zoufalství. Jenže nevím, co mám dělat. "Miluju tě, krásko."

Pousmála se a dala mi pusu na čelo. "Já tě miluju víc." Kéž by tak věděla, kolik to pro mě znamená.

"Fakt se s ním chceš rozejít?" Kývla na souhlas.

"Nejspíš někde v kavárně, tam bude v klidu." Hořce se zasmála. "Vždycky si strašně potrpěl na tom, co si o něm lidi myslí." Znovu se zachechtala. "Debil." Tomuhle se už šklebím i já. Je totiž děsně roztomilá, když kleje.

Můj telefon na konferenčním stole se rozezněl. Původně jsem hovor vzít nechtěl, nechci dělat nic jinýho než být s Míšou.

Jenže tenhle hovor odložit nejde.

"Promiň, tohle musím vzít."

Zavřel jsem se ve své ložnici. "Ano doktore?" Psycholog Garred Parker je teď mým dobrým kámošem. Jakmile přišla po odchodu Míši samota, vrátili se noční můry a částečně i deprese. Jo, prázdnej byt a samota nikdy mí parťáci.

"Zdravím Jirko. Jak to zatím jde?" Věděl skoro všechno. Skoro.

"Voláte docela nevhod, víte?"

Na lince se ozval smích. "Chtěl jsem zjistit jestli mi to zvednete."

Zašklebil jsem se. "Jste magor."

"Správně. Tak, kdy můžu očekávat vaši návštěvu?"

Rukou jsem si hrábnul do vlasů a zatahal se za konečky. "Těžko říct. Překvapím vás. Mějte se."

Možná to ode mě je nezdvořilé, ale chci co nejvíce času strávit s mým andělem.

"Nashle."
                            •||•||•
Jakmile jsem se usadil zpět na gauč, obdařila mě Míša starostlivým kukučem.

"Jakej doktor ti volal?" Nechápavě krčím nos.

"Co?"

"Slyšela jsem, že jsi řekl 'ano doktore' tak se ptám, kdo to byl." Skvělí, fakt úžasný.

Odvracím od ní oči. "To je jedno."

"Není. Ať už se děje cokoliv, není to jedno. Víš, že mi můžeš říct všechno, že jo?" Cítím na sobě ten její rentgenový pohled, cítím jak čeká na mou odpověď. Samozřejmě jí věřím, ale moje pojebaná hrdost se sakra moc brání.

Nakonec přikyvuju na znamení souhlasu.

"Já se o tom jenom nechci bavit."

Dívám se na své ruce, jak leží v mém klíně a modlím se ke všem svatým, aby se už neptala.

Dlouhou dobu je ticho, až nakonec zvednu pohled. Míša mě svýma smaragdovýma očima skenuje.

"No tak dobře."

Doslova a do písmene mě vykolejila. Jasně, přál jsem si, aby se už neptala, ale nečekal jsem, že to fakt řešit nebude.

"Místo toho by jsme se mohli pobavit o jméně pro naši princeznu."

Zakřenil jsem se, když mi hlavou proběhlo: takže se hádce stejně neubráníme.