Výhra

XXVIII. 7.9.2011

Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli na ten den chci nebo nechci zapomenout. A čím víc nad tím uvažuju, tím víc je to samozřejmě živé. A já zoufale nechci, aby to bylo tak živé. Jenže je.
                           •||•||•
Ten den měla začít sezóna KHL, měl se odehrát první zápas mezi kluby Lokomotiv Jaroslavl a Dynamo Minsk. Honza měl být tuhle sezónu poprvé v Jaroslavli a spolu s ním tam byli ještě Karel Rachůnek a Pepa Vašíček.

Sotva jsem to ráno vstal, musel jsem mu zavolat. Dělávali jsme to tak vždycky, ani nevím proč. Taková naše nepsaná tradice; na začátku každé sezóny jsme si volali.

Jenže tentokrát jsem ho možná chtěl i trochu rozptýlit. Do Minsku měli letět letadlem. A létání se Honza bál.

Upřímně, nebyl sám. Létání v Rusku bylo horší než cokoliv, co si člověk představí pod pojmem strach.

Mobil mi vzal skoro hned. "Nazdar Mary, jak jsi připravenej na dnešek?"

Z jeho strany se ozývalo nějaké křupání, možná právě snídal.

"Docela jo, jsem přesvědčenej, že jim nakopeme prdele. Už se nemůžu dočkat. Budeš sledovat, že jo?" Pff, co je to za otázku?

"Honzo, ty děláš, jakoby jsi mě neznal." Vrtěl jsem hlavou a on se tomu smál.

"Ale netěším se na tu cestu. Radši bych jel tři dny busem, než letět." Snažil se to zakrýt, ale ten nepatrný náznak strachu jsem tam slyšel.

"V klidu. Ještě nikdy to nespadlo, tak proč by to mělo padat teď?" Bože, ďáble a vy všichni, kéž bych držel hubu.

Honza se tak nějak nuceně zasmál. "No jo, ale vždyť víš, že to nesnáším. Budu mrmlat před každým letem, s tím se smiř."

Protočil jsem očima. "Pro mě za mě."

"A kdy čeká tebe první zápas?"

Podrbal jsem se na bradě. Dobrá otázka. Ne, teď vážně, doopravdy jsem to věděl na minutu přesně.

"12. září. Docela by mě zajímalo, kdy-"

"Promiň. Vydrž chvilku." Nastalo ticho. "Hrebi, jestli ti to nevadí, mě volá Lucka s malým..." usmál jsem se. V červenci se jim narodil malý Honzík a velký Honzík z něj byl úplně hotovej. Byl to skvělý táta. Byl.

"Jasně kámo. Pozdravuj je."

"Budu." Už už to chtěl típnout, ale já ho přeci jen ještě zarazil.

"A Honzo?"

"No?"

Sám pro sebe jsem se usmál, jako bych tak chtěl svým slovům dodat větší váhu. "Buď v klidu, všechno proběhne jak má."

Uchechtnul se, ale nekomentoval to. "Měj se, Jirko."

A to bylo naposledy, kdy jsem slyšel hlas svého nejlepšího kamaráda Jana Marka. V ten moment jsem to samozřejmě nevěděl. Věřil jsem, že bude všechno v pohodě. Že porazí Dynamo a následně nejspíš i ostatní. Že bude skvělej táta ještě hodně dlouho.

Bylo krátce po čtvrté hodině odpoledne moskevského času, když to letadlo spadlo. Prvně jsem tomu nevěřil. Vždyť jsme spolu ještě před nějakýma osmi hodinama mluvili. Zastavil se mi svět. Vážně jo, protože já nepřišel jen o tři kamarády, s Honzou jakoby umřela i část mě.

Ještě nikdy to nespadlo, tak proč by to mělo padat teď? V hlavě mi to znělo pořád dokola. Tehdy i teď. Do tohohle dne jsem nevěřil, že ten upřímnej a veselej kluk může prohrát. Jenže prohrál. A to tím nejhorším možným způsobem.